Skautské zážitky – Boris Dvorský

Moje skautské zážitky – Boris Dvorský

Někdy v únoru roku 1940 mne rodiče spolu s mým bratrem Ivanem přihlásili do skautského oddílu vlčat v Kroměřížském středisku Junáka. Nepamatuji se jaký měl oddíl číslo, ale vedli ho zkušení starší skauti JUDr. Karel Mejsnar a Viktor Olszevski. Já jsem tehdy chodil do první třídy cvičné školy. Oddílové a družinové schůzky se konaly v domě YMCY na Tovačovského ulici. Byla to přízemní budova se suterénem, kde byly dvě klubovny ve zvýšeném přízemí a jedna větší , která mohla sloužit jako jeviště a sál v suterénu. Na chodbě v pří-zemí byla kancelář tajemníka YMCY pana Kapuciána. V lednu, únoru a břez-nu se nacvičovalo divadelní představení od Jaroslava Foglara „Tábor ve sluneční zátoce“. Já jsem v této hře nehrál , ale bratr Ivan hrál ve hře jednoho z táborníků. Hlavní role tam hráli starší hoši Mirek Beck a Jarda Včelný a vedoucího tábora Jestřába hrál zkušený ochotnický herec pan František Němec. Představení se pak hrálo na Nádsklepí a z té hry si ještě pamatuji úryvek z jedné písničky :“v nouzi čert i mouchy lapá, skautík na táboře papá jundu, cmundu…atd.  Z vlastní oddílové činnosti si pamatuji jen jednu výpravu někdy v dubnu  na Hvězdu. Sraz jsme měli u Antoníčka, na sraz si pamatuji šel taky Mirek Svoboda (syn gen.. Svobody), ale nebyli jsme v krojích. V červnu byla příprava na tábor, na který jsme odjížděli začátkem července. Měli jsme nové vlčácké kroje, tmavě zelenou košili, jasně žlutý šátek hnědé menčestrové krátké kalhoty zelené podkolenky. Rodiče nám připravili na tábor dekové spací pytle, a do stanu společnou bednu od cukru jako noční stolek, nacpané slamníky slámou. V Kroměříži na nádraží byl připraven nákladní uzavřený vagon, kde jsme se celý oddíl i se vším vybavením naskládali a přijel vlak od Kojetína a vagon k němu byl připojen. Jedna strana vagonu byla otevřená na levé straně, kde byla většina nádraží na cestě. Jeli jsme přes Bystřici do Valašského Meziříčí, kde náš vagon přepojili k vlaku do Vsetína. V první stanici v Brňově vlak mimořádně zastavil na 10 minut, během kterých jsme musili se vším nákladem vystoupit a prázdný vagon jel dále. U nádražíčka byl připraven povoz na veškerá zavazadla a ostatní vybavení. Celý oddíl pak odešel na tábořiště, které již několik let používal a kde byly připraveny složené podsady. Hned následovala stavba tábora, kterou prováděli starší účastníci. Já jsem se zapletl v kuchyni, kde se míchal jíl na stavbu sporáku.  V kuchyni pak byly pověšeny na desce s hřebíky ešusy jednotlivých účastníků a hrnky.

O vaření se starala kuchařka.  Táborový život probíhal podle jasného řádu, ráno rozcvička, osobní hygiena na okraji louky , na které byl tábor byl upravený pramen,  snídaně, úklid ve stanech spojený s prohlídkou a nástup ke vztyčení vlajky (nevzpomínám si jestli oddílová nebo státní). Rozdělení služeb v kuchyni a služba na nákup. Pak denní program. Jednou  za celou dobu jsem šel s br. Rivolou do Jarcové pro poštu. Oběd se vydával do ešusů. Jinak z táborového života si  celkem nic nepamatuji. Nějak kolem 14. července najednou bylo oznámeno, že tábor nuceně končí, pro mne s bratrem přijeli rodiče, a ještě před odjezdem domů jsme z tábora šli  s nimi na výlet na přehradu Bystřičku.

Pak brzy němci ukončily skautskou činnost.

V roce 1945 hned po osvobození začala skautská činnost nanovo. První skautská kancelář byla umístěna na Milíčově náměstí v domě vedle Milíčova sboru. Samozvaný  předseda okresního národního výboru Bajza nechtěl skauty –junáky povolit, protože podle něho bude jednotná mládežnická organizace jako v SSSR komsomol. Místní činovníci přesto se odvolávali na celstátní vedení a tak místní skautské hnutí pokračovalo.  Chodili jsme na brigádu do Žižkových  kasáren pomáhat s úklidem, pak ve škole U sýpek se třídily  německé knihy do sběru. Já jsem zatím zůstával ve vlčáckém oddíle, který vedl Dr. Mejsnar a jeho zástupcem byl Cyril Horák.

Scházeli jsme se v domě YMCY. Ale hned na konci roku 1945 jsem přestoupil do 3. oddílu, kde již předtím zakotvil můj bratr Ivan. Oddíl vedl Miloš Janou-šek. Byly zde dvě družiny, v jedné jaguárech byl rádce Honza Sum a ve druhé tygrech Boris Zdražil (který byl také na táboře v Brňově). Schůzky jsme mívaly v Ymce. Dělali jsme nováčkovské zkoušky, učili se junáckou hymnu od Karla Kovařovice „Junáci vzhůru…“. a pod. Na jaře v roce 1946 byl oznámeno, že skautské středisko dostalo deskobarák vedle Rejdiště na klubovny. Začali jsme tam chodit uklízet a připravovat si přidělenou místnost na klubovnu. Pak zase došlo ke změně a novou klubovnu jsme získali od pana Rataje otce dvou   bratrů členů našeho oddílu v garáži jeho domu. V jarním období jsme podnikli dvě výpravy jednu na Kudlovskou dolinu a jednu do lesa za Hvězdou  . Někdy v květnu nebo červnu bylo oznámeno, že letošní tábor se uskuteční jen jeden a to druhý oddíl našeho střediska a vezme tam i účastníky z našeho oddílu a ze čtvrtého oddílu. Druhý oddíl vedli společně učitel Mekyska a studující techniky Otmar Zeman. Z našeho 3. oddílu byli na tábor přijati  bratři Ratajové, já, Borek Koutský, Gustav Hrabal, Mirek Šrámek  Zdeněk Pilz a  Jiří Navrátil a Jirka Roziňák. Tak předem se seskupila dvojice, kdo s kým bude ve stanu.Já jsem se dohodl s Borkem Koutským, další dvojice byly bratři Jiří a Jaroslav Ratajové, Mirek Šrámek a Gusta Hrabal, Zdeněk Pilz a Jiří Navrátil, Jirka Roziňák pak byl připojen k hochům ze 4. oddílu . Z účastníků z druhého oddílu jmenuji dvojice Ingr  se Šestákem, Jarda Navrátil s Milanem Šilerem, Zdeněk Šiler a Vraťa Držálek . Dvě dvojice byly z Frenštátu pod Radhoštěm známí Václava Mekysky. Ze 4 oddílu pak Rudolf Polzer, Karel Štelc a další si už nepamatuji.Tábor se měl uskutečnit u Šumvaldu (dnes Šumná) v blízkosti Znojma. Během posledních dnů června se konaly přípravné schůzky, na který se rozdělovaly úkoly. Já jsem např. byl v městské cihelně pro cihly na sporák, dále za cukrovarem stohu cpát slamník slámou ze stohu. Kde byly připravené věci uskladněny si už nevzpomínám. Den před odjezdem nám byl připraven na nádraží nákladní   uzavřený vagon (říkalo se mu dobytčák), do kterého se všechna zavazadla a táborové věci uložily. Přes noc  tam byla vyslána hlídka, která ve vagonu přespala. Ráno 2. července ve 4 hodiny jsme nasedli a byli jsme připojeni k vlaku do Kojetína, tam přepojeni na vlak do Brna. V Brně zase přepojeni na vlak do Jihlavy, v Okříškách zase směr Znojmo. Jedna strana vagonu byla otevřená, bylo tam jakési provizorní zábradli. V odpoledních hodinách jsme dorazili do stanice Šumvald-Vranov. Vagon byl odpojen od vlaku a přesunut na vedlejší kolej. Tady nás už čekala předsunutá hlídka dva starší skauti  (Kupka druhý nevím), která v místě zajišťovala povoz  dále odkorky z pily na podsady. Na povoz –žebřiňák byla naložena všechna zavazadla a povoz  tažený koňmi zamířil na tábořiště. Všechno pěší osazenstvo pak putovalo kratší cestou, která nebyla pro povoz sjízdná. Noc jsme strávili ve stodole hájovny, která byla asi 200 m  od našeho tábořiště. V noci byla bouřka. Ráno jsme se odebrali na tábořiště a skupina starších, se jala vyměřovat kde a jak se jednotlivé stany postaví. Chystaly se

kůly na podsady, na místo se z pily přivezly odkorky. Tábor se postupně vybudoval, postavila se kuchyně, kde vládla paní Hrabalová. Latrina byla vykopána za cestou, která vedla za křovím okolo hranice tábořiště. První dny v táboře, uprostřed tábora byl postaven stožár pro státní vlajku. Musím připomenout, že mimo 4 družiny, vedoucího tábora bratra Mekys-ku, se kterým s pak střídal Otmar Zeman  zde byli 4 starší skauti- roveři bratranci Myškové, jeden z nich medik, br. Kupka a Rudolf Peška. Po postavení tábora pak nastal táborový život- začínal ranní rozcvičkou, osobní hygienou , snídaní , nástupem se vztyčením vlajky. Každý den měla jiná družina službu v kuchyni, to zahrnovalo, štípání otopu, dovoz vody z hájovny, případně nákup v Šumvaldě kam to bylo po cestě podle železniční tratě asi ½ hodiny. V blízkosti hájovny si postavily tábor skautky z Brna a oba tábory měl pod patronací bratr major Ulbricht, který před okupací působil v Kroměříži.

V denním programu tábora byly zkoušky junácké zdatnosti prvního stupně, případně 2. stupně,  odborky, plnění odznaku tři orlí pera, koupání v rybníku Šimberák. Do plnění tří orlích per jsem se také zapojil – mlčení a hladovku jsem splnil na třetí pokus, přespáni v lese jsem také absolvoval a rovněž pobyt o samotě v lese. Jenom jsem přitom nesplnil to, že se má pozorovat život v táboře a být při tom neviděn.  Při tomto plnění byl odhalen Vraťa Držálek.

Hra o poklad se příliš nevydařila, téměř všechny skupiny zabloudily, po závodě pak Ruda Peška zorganizoval vzdoro poklad, každý z účastníků na hromadu donesl nějaké dobroty- tehdy byly k mání v obchodech na přídělové body  různé potraviny  z UNRY. V druhé polovině měsíce července se ujal vedení tábora Otmar Zeman, který měl zřejmě po zkouškách na technice.

V blízkosti tábořil 60. oddíl z Brna,se kterým se hrála nějaká noční hra s přepadením. Jejich tábor jsme navštívili a pamatuji si jejich pokřik: „Hej hola kdo volá Svitava Svratka junáci Brno šedesátka“. V neděli jsme chodili do kostela ve vesnici Olbramkostel . Ruda Peška tam při mši hrál na varha-ny. Jednu výpravu jsme podnikli vlakem do Znojma. Další výprava byla na Vranovskou přehradu pěšky – na té jsme nebyl. Až na prvních pár dní , kdy pršelo bylo pak celou dobu pěkné počasí.

.V neděli 21. 7. přijeli na návštěvu do tábora rodiče Vratě Držálka na motocyklu Indian s přívěsným vozíkem.

V neděli 28. července pro mne přijeli rodiče autem a tím pro mne tábor skončil.

Na podzim roku 1946 došlo ke změně ve vedení našeho třetího oddílu. Miloš Janoušek z pracovních a studijních důvodů se vzdal vedení našeho oddílu (firma jeho otce si stavěla novou provozovnu na Bílanské ulici). Vedení našeho oddílu se ujal Viktor Olszevski.

Koncem roku 1946 nebo začátkem 1947 národní výbor přidělil středisku Junáka a skautek klubovny v prvním patře ve Wechově dvoře.  Konečně něco stálého.

Začátkem května 1947 jsme s bratrem Ivanem a Viktorem Olszevskim jeli obhlédnou tábořiště pro letní tábor v Karlovicích u Vrbna, které zařizoval  bratr Šubčík, který se sem z Kroměříže přestěhoval. Já sem se  v té době připravoval na zájezd na skautské Jamboree do Francie. Každý účastník musel mít svůj stan- buďto jehlan, který byl před válkou u nás oblíbený nebo byla možnost zakoupit stan z výprodeje americké armády. Protože jsem stan neměl otec mi objednal americký stan, který prodávalo skautské družstvo JUN. Stan dlouho nepřicházel, otec to reklamoval a přišly stany dva. Stan stál v té době 1200 Kč. Když jsme nesli jeden stan zpět na poštu a vlastně jsme již ten balík odevzdali k expedici objevil se na poště Jarda Sum a při řeči se dověděl, že jsme odesílali stan jeho otec-Sumovo klempířství bylo vedle pošty, ten balík ze známosti na poště vyreklamoval a ten stan pak zakoupil. Na tábor do Karlovic s našim oddílem jsem nejel, jel tam jen bratr Ivan. Já jsem tam se jel na dva dny podívat, vyzkoušet spací pytel ,ten ovšem nesplnil správnou funkci bylo mi v něm zima.  Tábořiště bylo pěkné, nebylo to ale to místo, které jsme předtím obhlíželi. Necelou čtvrthodinu cesty vedle tábořil v opuštěném lomu čtvrtý kroměřížský oddíl a já jsem se tam byl také podívat. Tábor vedl profesor Mašíček. Oba tábory jsem filmoval osmičkovou kamerou.

Druhý oddíl tábořil v roce 1947 ve Vysokých Tatrách .

28 července jsem odjel do Prahy na zájezd do Francie na  skautské Jambo-ree. Přiznám se předem, mělo to pak fatální následky, odjel jsem z Kromě-říže asi ve 14 hod. oblečen v obleku, nikoliv ve skautském kroji, měl jsem zabalenou tornu a kufřík. V Praze mne čekal na nádraží strýc Maxmilián, u kterého jsem měl přespat. 29. 7. jsem si byl vyzvednout krojové součástky

a večer jsem pak nastoupil do výcvikového tábora na Pohořelci ve škole na  Hládkově . Tady byly účastníci rozřazeni do jednotlivých zájezdových oddílů a družin, další den byl vyhrazen úpravám výstroje, našíváním odznaků apod.

Stravovali jsme se ve škole. Já jsem byl zařazen do 14. oddílu , rádcem mojí družiny byl Cyril Horák z Kroměříže (po prázdninách šel do septimy) V naší družině byl ještě Bedřich Strachvic ze Zdounek.  Následující týden byl věnován nácviku vystoupení naší výpravy na Jamboree. Každý den jsme za velkého vedra, které tehdy panovalo chodili ráno a odpoledne na Masarykův sletový stadion, aby se vystoupení vypilovalo. Jeho scénář byl: skautské oddíly vyjíždějí na prázdninové tábory, staví si stany, a uléhají pak ke spánku, v táborech jsou jen noční hlídky u táborového ohně. Do jednoho tábora přiběhne posel, který oznámí, že je uzavřen mír. Všichni vyběhnou ze stanů a jásají,signalizují do dalšího tuto zprávu , až od posledního a všichni jásají. Obyvatelé táborů se pak shromáždí okolo svého ohně a utvoří gilweldský kruh. Pak z radosti provádějí různé cviky a zápolení.   K rozjásaným davům dolehne signál, že je potřeba uctít památku padlých a půlminutovým tichem je to provedeno.  Pak se všichni   zpívají československou junáckou hymnu a vracejí se do svých táborů, tábory rozebírají a odcházejí  v pochodových útvarech.

V pondělí 4. 8. je rozlučkový pochod celou Prahou a táborák u Vinohradské sokolovny.

Nastal den D. Budíček je v 4.30, balení  snídaně a v 6.30 odjezd na nádraží. 8.30 odjezd zvláštního rychlíku s naší výpravou. Přes Plzeň, Mariánské lázně, Cheb, kde na hodinu máme volno. Ve 14.11 jsme přejeli státní hranice. Vlak zastavil na 15 minut v Norimberku a pokračoval pak přes Augspurk kde se již setmělo a my jsme na podlaze uléhali k spánku. Ráno v 5.30 jsme byli v pohraniční stanici v Kehlu. Na protější koleji proti nám stál rychlík z Paříže do Prahy. Proti našemu oknu se ve vlaku otevřelo okno a vyhlédl nějaký pán a ptal se :“ Je někdo z Kroměříže , já jsem se přihlásil a ten pán říkal, že je syn ředitele v.v. Valenty a jede ho navštívit.

Vlak se dal do pohybu, přejeli jsme Rýn a byli ve Francii. V Nancy jsme byli skautkami uvítani se snídaním. Projeli jsme pak okolo Paříže  a v 17 hod. jsme byli na místě na zvláštním nádraží Rosny-Jamboree. Odtud nás odvezli autobusy na tábořiště, kde jsme slavnostním pochodem v pochodovali po tzv. Aleji národů. Jídlo z konzerv, stavba tábora.Naše výprava je umístěna v podtáboře Provence (jednotlivé podtábory mají názvy podle francouzských krajů). Ráno 7.8. rozcvička, snídaně, úprava tábořiště, stavba provizorní kuchyně. Po14.30 volno a jeli jsme  s družinou po místním vláčku  z Maginotové linie s plošinovými vagony ,na které se za jízdy naskakovalo a případně vyskakovalo, který nepřetržitě objížděl tábořiště zamířily k návštěvě některých národů spojené s výměnami odznaků. Po večeři nástup, a ve 22 hod. večerka. V noci mi byla strašná zima, ráno byl kolem jinovatka.

Každý den začíná nástupem celého našeho tábora. Já jsem měl službu na velitelství naší výpravy , odpoledne pohov.

Ráno 9.8. budíček v 6 hod  nástup a odchod do arény na zkoušku na naše národní vystoupení.  Prý zkouška dopadla špatně. V 10 návrat do tábora. Odpoledne jsem provedl nákup francouzských odznaků v blízkém stánku.Po večeři seřazení celé výpravy a odchod na slavnostní zahájení na stadionu což trvalo až do 0.30. V noci pak jsem měl hlídku 1 hodinu.

Ráno 10. 8. budíček později, pravidelná rozcvička , hygiena v ve sprchách. Volno, oběd .Nástup ve 14.30 a odchod na veřejné vystoupení na stadionu které začalo v 15. hod. Vystoupení dopadlo výborně a dokonce o 15min. kratčeji než normálně. Po vystoupení odchod do tábora  a volno. Večer táborák našeho podtábora Provence .

11. 8. naše družina neměla službu, ale přesto ráno vždy povinné škrábání brambor , takže volný den spojený s bloumáním po táboře, nákupy apod.
12. 8. Naše družiny má službu v kuchyni , což zabralo téměř celý den. Večer jsme šli naše družina na návštěvu ä na večeři k Holanďanům. Večer pak jsme navštívili táborák švédů a udělal jsem si poznámku- švédové neumějí zpívat.
13. 8. Jako téměř každý den škrábání brambor . Po snídaní náš oddíl odešel do přístaviště na Seině a byli jsme převezeni vyloďovacím člunem na ostrov, kde tábořil 1 náš oddíl vodních skautů a měli slavnost křestu pramic, které si zde postavili. Koupání v řece Seině. Návrat do tábora a naše družina šla na oběd k rakušanům. Návrat místním vláčkem. Večer naše družina hostila recipročně družinu holanďanů- (menu nic moc-kakao, chleba, sardinky- to co je zde k dispozici v zásobování) Tady musím poznamenat, že jsem si vyměnil adresu s Ianem Nyhuisem ze Zwolle se kterým jsme pak ještě asi rok vedl korespondenci a který mi později poslal výstřižky z korunovace nové holandské královny Juliany po odstoupení královny Vilemíny. Večer táborák podtábora Provence.
14. 8. Ráno jsem byl vytažen z postele na rozcvičku, obvyklá ranní činnost , snídaně, úklid stanů, vztyčení státní vlajky. Dnes bylo rozhodnuto, že naše družina na druhý den půjde na výlet. Obvyklé škrábání brambor,následovalo volno a to jsem šel s bratrem, kterému jsme říkali Kulipinďa na ústřední trh. Zpátky jsme musil přes celý tábor pěšky, protože vlak nejel a přišli jsme tak pozdě k obědu. Odpoledne byl nástup, protože tábory měl navštívit francouzský prezident Vincente Auriol. Po večeři jsme společně šli na ústřední táborák, ale ten měl slabou úroveň . V noci jsem byl terčem vtipu, protože mi neznámí činitelé odnesli stan. Našel jsem ho a znovu postavil.

15.8. Ráno budíček pro naši družinu dříve, protože jsme šli na výlet.S  námi šla ještě jedna francouzská družina.V 8 hodin jsme otevřeným vojenským kamionem (GMC) odjeli do městečka Gaione a náš cíl byl městečko Les Ande-lys . Tam startovaly jiné dvě družiny a ty šly proti nám.Měli jsme jakýsi natištěný plánek . Napřed prohlídka městečka, kostel, zámek a vyrazili jsme. Správnou trasu jsme netrefili, zjistili jsme to až jsme přišli k Seině kousek jsme pokračovali po břehu a pak se nám podařilo najít správný směr. Podivovali jsme se cestou krásné asfaltové silničce široké jen asi 3 až 4 metry, asfalt v horku, které panovalo vůbec netekl. S takovou jsme se nikdy u nás nesetkali, protože u nás tehdy byly jen prašné silnice a asfaltky jen vyjímečně. V polovině vytyčené trasy jsme pojedli, v zámečku, který byl při cestě jsme si načerpali do polních lahví vodu a pokračovali do cíle. V cíli hned jsme zamířili do cukrárny na zmrzlinu, našli jsme svoje auto kde jsme zanechali svoje batožiny a trochu jsme se šli podívat po městě. Při studiu vyvěšené plánu města jsme zjistili, že vlastní město je mnohem dále, na druhém břehu Seiny  a že my jsme vlastně na úplném kraji. Ve stanovenou hodinu jsme nasedli do našeho kamionu a odjeli zpět do tábora. Tak tak jsme stihli večeři a večerní nástup. Večer pak bylo v našem táboře promítání českých grotesek, což mělo u cizinců velký úspěch.

16. 8. Naše družina má službu v oddílové kuchyni. Co vaříváme k snídani vždy čaj, někdy míchaná vejce se amerických sušených vajec, jindy tzv. poridž to je

vločková kaše se zavařeninou nebo kakaem. V poledne pak téměř vždy brambory s nějakými masovými konzervami. Odpoledne bývá svačina bílý chleba s marmeládou nebo nějakou pomazánkou a stejně podobně je večeře. Musím připomenout, že okolo naší kuchyně vždy, když byly puštěny sprchy hrozila zátopa protože odvodňovací kanál to nestačil pojmout, Tento den se to vše vyřešilo. Prokopal se hlubší příkop okolo našeho tábora, který tu vodu odváděl Je možné že tento den byla vypsána hra, ve které se mají dát dohromady do jedné družiny skauti z různých národností. Já jako smolař jsem se spolčil s francouzem z alsaska,  dorozumívali jsme se německy , ale nepodařilo se nám další účastníky chytit, nebo nás zase opustili s jinou družinou a tak jsme to nakonec vzdali. Jinak jsme se ve volnu věnovali populárním výměnám- čenži:“ do you change this for this „a ukážeš svoji nabídku s tím že máš zájem o něco co má ten druhý.  Tak se mi podařilo povyměňovat naši košili za anglickou, dnes už si nepamatuji původ americké, ale s největší pravděpodobností to bylo tak: Ležel jsem v odpoledním odpočinku ve svém stanu, půlka stanu byla na stinné straně  odkrytá a přišel ke mně nějaký americký činovník a  líbila se mu moje malá stanová plechová lucernička na svíčky  a on byl ochoten mi za tu lucerničku dát svůj klobouk. Ten jsem pak v naší komunitě vyměnil za americkou košili. Nejpoužívanější zboží na výměnu naší výpravy byl tak zvaný Svojsíkův štít. Ten jsme si mohli zakoupit za české peníze u hospodáře výpravy bratra Nebeského na našem velitelství. Večer bylo  zase promítání grotesek (Ferda mravenec, pan Prokouk, Vzpoura hraček a další.)

17. 8. Ráno konečně jednou pršelo, ale to brzy přestalo a nastalo zase vedro. Odpoledne při cestě na nákup jsem udělal dosti velké mezinárodní faux pas.

Nikdo, se ale o tom nedověděl, já se tady veřejně po prvé přiznávám. Já jsem to zjistil až doma když vyšlo nové číslo Junáka, které pojednávalo  o naší výpravě. Tady zapracovala moje slabá znalost francouzštiny, žádná znalost angličtiny a němčinu jsem po dva roky nepoužíval a tak mi částečně také vymizela.  Cestou ke stánku mne zastavil nějaký  skautík,nevím již jaké byl národnosti a v ruce držel papír na kterém byla napsána v různých řečech věta , kterou jsem až doma pochopil : Pozor zlý pes. Z té čmáranice na tom papíře jsem pochopil to slovo pes a tedy jsem mu na ten papír napsal :“Pes štěká“.

Dotyční  si pak krasopisně jednotlivé věty napsali u sebe v táboře na varování před jejich psem.

18. 8. Naše družina má službu na velitelství. To je škrábání brambor, čistění zeleniny, přikládání do sporáku, sekání dřeva umývání nádobí roznos obědů pro naše funkcionáře. Po této službě jsme teprve mohli se jít najíst do vlastního tábora. Odpoledne bylo věnováno slavnostnímu zakončení jamboreee na stadionu. Po obvyklém řečnění pak promíšeně jednotlivé národy pochodovaly přes mosty , které tvořily velký uzel uprostřed stadionu. Po návratu do tábora nám služba trvala rozdávat večeři pro náčelnictvo a fasovat potraviny na zítřejší den pro velitelství.Konečně služba skončila a ve volnu jsem šel čenžovat.
19. 8. Ráno ve 3 hod. po snídaní jsme celá naše výprava nastoupili do autobusů, které nás odvezly na nádraží a vlakem jsme odjeli do Paříže na nádraží Mont Parnas.

Prohlídka středu města, Notre Dame, náměstí svornosti, vítězný obloouk Trocadero,poobědvali jsme v jedné škole, a po obědě na Eifelovku, vyjeli jsme až nahoru. Metrem na nádraží  a odsud zpět do tábora. Upozorňuji, že jsme ve vlaku jezdili dvoupatrovými vagony.

20. 8. Opět brzké vstávání odjezd do Paříže tentokráte na nádraží Saint Lazair. Naše skupinka chytila autobus s okružní jízdouprojeli jsme kolem Lyonského nádraží, náměstí Bastily, brána St. Denis na náměstí Svornosti kde končil. Metrm jsme dojeli na Sacre Coere a dále metrem k invalidovně- napoleonův hrob. Oběd jsme měli zase v jedné škole. Následovala prohlídka Louvre. Metrem jsme jeli k museu Cluny, ale to bylo zavřeno. Metrem na nádraží Mont Parnas, odkud zpět do tábora.
21. 8. Tento den byl věnován balení vlastních zavazadel ale také oddílových. V 17 hod na nádraží a ve 24 hod jsme odjeli vlakem k dalším dobrodružstvím.
22. 8. Vlak skončila my jsme vystoupily ve stanici Isigni sur mere, odkud jsme pochodovali asi 4 km do městečka Grandcamp le bains. Slavnostní pochod městem na tábořistě. Tábořili jsme na místech bývalého opevnění nad písečnou pláží. Tam byl jeden ztroskotaný vyloďovací člun. Postavili jsme si stany a hurá do moře. V noci mi bylo strašně zima.
23. 8. Ráno budíček , snídaně a rychle odchod naše družina jede do Cher-bourgu. Vyšli jsme k přístavišti a tam jsme chytli náklaďák do Carentanu.

Na nádraží jsme zjistili, že cena jízdenky přesahuje naše možnosti. Nezbývalo než  jít znovu na stop. Na štěstí jsme stop chytili a zavezl nás až do našeho cíle. Cestou bylo vidět silně poškozená městečka od prudkých bojů, které se zde vedly. Nákup pohlednic, v pekařství chleba na lístky, které každý dostal.

U mola vzdálená asi 500 m stále bitevní loď Richelieu. Po prohlídce města jsme šli znovu na stop. Nikdo nám nechtěl zastavit, protože silnice vede do prudkého kopce. Až jsme vyšli na vrchol kde jsme svačili podařilo se nám zastavit náklaďáček, který  ale mohl vzít jen dva lidi do kabiny. Já se Beřichem Strachwicem jsme již byli po jídle a tak to padlo na nás. Ostatní ještě jeli a nechali si moji tornu, ve které bylo jídlo. Auto nás dovezlo až téměř k našemu táboru. Večer odchod na hřiště, kde byl táborák.

24. 8. Ráno mne stihla nemilá zpráva. Druhá naše skupina zapoměla v autě, kterým jela moji tornu. Vyjednali ale, že si mám v 10 hod přijít do Isigny k poště a tam mi ji dovezou. Nikdo nic nepřivezl a já jsem se vrátil s nepořízenou. Naše družina měla službu v kuchyni. Vařili jsme polévku a ovesné vločky. Odpoledne koupání v moři. Večeři jsme připravili pozdě a dostali jsme trestnou službu.
25. 8. Ráno služba v kuchyni, pak koupání v moři a balení. Já mám potíž, nemám tornu a tak jsem si musel udělat zavazadlo z jedné celty stanu. Po obědě nám zavazadla  vzalo auto a my jsme šli do Isigni po svých. Cestou se nám podařilo zastavit auto se sudy a tak jsme dorazili na sraz autem.Nástup do připraveného vlaku a odjezd.
26. 8. Cestou konečně přišel činovník z velitelství a přinesl mi mou tornu , samozřejmě s patřičným kázáním, přitom já jsem v tom byl nevině. Vlak zastavil v Nancy. Museli jsme si přebalit věci tak, abychom měli s sebou jen potřebné věci na jídlo a spaní. Pochod městem, volná prohlídka, oběd a nástup do autobusů na dva dny výpravy po Vogézách.  První zastávka byla v Domremy rodišti sv, Jany , prohlídka rodného domu (v té době jsem o sv. Janě nic nevěděl). Další zastávka v katedrále postavené na její počest. Až někdy ve 22 hodin jsme dojili do tábora v Epinalu, kde jsme měli nocovat.
27. 8. Slavnostní pochod v Epinalu, kam nás odvezl autobus, položení věnců u pomníku padlých. Odpoledne volno. Vedle tábora vedl lodní kanál a divil jsem se jak málo je tam vody, bylo mi po prsa ale voda nebyla moc čistá. Lodě tudy projížděly vlastním pohonem , kanál byl široký asi 5 m. Zkusil jsem ještě koupání v řece, ale tam bylo málo vody. Večer bídná večeře a táborák.
28. 8. Ráno budíček v 6 hod, snídaně a nasedání do autobusů a odjezd do Darney, místa kde se formovaly za 1. svět .války československé legie. Slavnost odhalení pamětní desky, slavnostní pochod, odchod k pomníku legií, který němci zničili. Odjezd do města Saint Dieu téměř za války srovnaného se zemí. Slavnostní pochod městem , večeře a táborák na místním stadionu.
29. 8. Budíček již ve 3 ráno. Odjezd do Strasburgu , kde stál připraven náš vlak. Volno na prohlídku města, jeho katedrálu s jednou věží a poslední nákupi upomínkových předmětů domů a odjezd v 11 hodin. Projeli jsme Německo tak že ráno 30. 8. jsme byli ve Furt im Walde na našich hranicích. Do Prahy  jsme dorazili odpoledne.  Odpoledním rychlíkem odjezd domů. Strýc mi donesl na nádraží balíček se šaty, které jsem u něho nechal.Vlak byl dosti narvaný , my jsme seděli uprostřed vagonu. Proto v Přerově když jsme my kroměřížáci vystupovali protlačili jsme se ke dveřím a zbylí nám podávali naše zavazadla. Bohužel na k se šaty se zapomnělo. To pak mělo doma nepříjemnou dohru. Kole 11 hodiny jsem dorazil domů, neměl jsem klíče a tak jsem si na zahradě postavil stan, ve kterém jsem přespal. Rodiče pak dorazily na druhý den z jejich dovolené.

Bohužel až  po prázdninách jsem zjistil, že jsem o řadu zážitků byl okraden tím, že jsem potřeboval mít brýle, na dálku něco kolem 2-3 dioptrií.

Začátek roku 1948 jak všichni víme přinesl pro skautské hnutí konečnou. Ještě v roce 1948 jsem zažil poslední tábor opět v Karlovicích u Vrbna se čtvrtým oddílem . Tábor vedl profesor Josef Mašíček. Opět stejné tábořiště jako v roce 1947 v opuštěném lomu. Jako v minulém roce i tentokrát jsme si vařili sami.  Po příjezdu do Karlovic jsme první noc spali v seníku v Karlovicích.Teprve další den došlo k budování tábora. Odvoz  potřebných odkorek z pily,  to vše jsme po silnici a pěkné lesní cestě na tábořiště dovezli. Já jsem obýval stan s Jirkou Bartíkem a měli jsme ho z mého stanu US s šetibokým půdorysem. Stejný stan obýval v protější řadě Jarda Sum, ale já si již nepamatuji jeho partnera. Z účastníků mohu jmenovat Rudolfa Pešku čerstvého maturanta, který obstarával hudbu hrou na harmoniku. Ten spal ve stanu zřejmě s Lubomírem Bartíkem. Z dalších účastníků mohu jmenovat Miloš Hlaváče Jana Opustila, Milana Pospíšila,  Jirku Krčmu, Olina Suldovského, Josefa Matochu. Na tábor jsme odjížděli až 9. července a já jsem se z tábora vrátil 28. července. Dokonce si nepamatuji jestli jsme, jak bylo dříve zvykem jeli nákladním vagonem a jestli část táborových potřeb nebyla uskladněna v Karlovicích od minulého roku. Podle tábora protékal poměrně vodnatý potok a nad ním byla vybudovaná kuchyně. Táborem procházela lesní cesta – dnes žlutá turistická značka. Táborový život probíhal standartně,  budíček, ranní rozcvička, hygiena, snídaně pak nástup, dopolední zaměstnání. Jedna družina měla na starost přípravu stravy –to je službu v kuchyni a dovoz potravin. Rovněž si nepamatuji jak byly vyřešeny potravinové lístky, protože v té době trval ještě lístkový systém na odběr potravin. Oběd, polední odpočinek, odpolední zaměstnání, večerní nástup večeře, táborák večerka. Pitná voda se brala z blízké studánky Pro nákup se jezdilo po silnici s vozíčkem do Karlovic. V noci se držely hlídky. Jeden den byl věnován celodenní výpravě na Praděd, které jsem se já nezúčastnil. Na táboře jsem splnil podmínky odznaku tři orlí pera. Při třetím úkolu den samoty v lese jsem měl smůlu, celý den pršelo, ale já jsem si našel krmelec, ve kterém jsem liják přečkal. Z tábora jsem odjel 28 července.

Podzim pak přinesl zánik našeho hnutí.

Ještě musím připomenout, že také nastal rok 1968  a jaká si obnova. Sešli jsme se bývalí skauti v hotelu Central na schůzce. Pamatuji si že nejvíce tam vystupoval br. Brázdil- největší komunista, který si dával zásluhy, že uschoval střediskovou vlajku.  V tomto roce již přišli noví mladší-Mánek Rupert, který tábořil s mými syny v roce 1970 a pak velice  aktivní skupina starších dam Dr. Janoušková , paní Marcoňová  paní Roubalová a další, které organizovaly tábory pro děvčata v Náměšti, Ruprechtově, se kterými tábořila i má dcera.

Za zmínku stojí ještě několikrát jsme se po roce 1989 setkali s účastníky zájezdu na jamboree 1947 v Hradci Králové naposled v roce 2003 a autobusový zájezd po stopach jamboree 1947 do Francie v roce 1994 který zorganizoval velmi aktivní člen mého 14 oddílu Luděk Pavlán. Zájezd navštívil všechna místa, kde československá výprava na jamboree 1947 byla: Epinal, Darney, Domremy la Pucelle, místo, kde byl tábor v Moissonu-dnes je to prázdná planina, cestou na pobřeží do Grancampu jsme se setkali s kolonou britské královny, která objížděla válečné hřbitovy, protože se náš zájezd konal zrovna v době padesátého vročí invase do Francie.Další část zájezdu nás zavedla do Holandska na místo, kde se mělo konat jamboree v roce 1995.