Historie střediska – Skautské středisko Mirka Svobody Kroměříž

Předmluva

Jak již bývá dobrým zvykem, je na počátku každé knihy či publikace úvod. Nebudeme tedy rušit dobré zvyky a tak než budete listovat dalšími stránkami, nechejte se unést myšlenkami, které nás vedly k vydání tohoto skromného dílka.

Před několika lety v roce 1996 vyšel ve skautském středisku Polárka Kroměříž Skautský almanach, ve kterém byla shromážděna historická fakta tohoto střediska. Objevilo se v něm i spousta krásných myšlenek a úvah. Podstatou vzniku almanachu byla jediná a zásadní myšlenka – objevit kořeny v minulosti a tak pokračovat na dobrém základu, který vede k úspěchu v budoucnosti. Vždyť aby mohl vzrůst plodný strom, musí mít dobré kořeny. Není tomu jinak ani v této naší publikaci. Budeme se vám snažit přiblížit doby dávno minulé i současné. Budeme se vám snažit přiblížit historický vývoj skautingu v Kroměříži.

Tak tedy, vydejme se na dobrodružnou cestu skautingem ve šlépějích času.

Miroslav Doubrava – Akela

(obr. xerokopie Akademie)

JUDr. Antonín Plaček * 9.1.1903

zakládající člen 3. oddílu o svých začátcích ve skautování:

Nepochybně patřím mezi prvé skauty v Kroměříži. 1. září 1918 jsem byl žákem páté třídy Českého gymnasia v Kroměříži a zaradoval se z toho, že po čtyřech letech bez tělocviku se nám představil nový tělocvikář, profesor Šubrt (křestní jméno si nepamatuji, ale myslím, že byl František). A hned v prvých hodinách tělocviku nám dosti obšírně vylíčil historii a celý obsah skautské ideje a skautského výchovného hnutí. Téměř celá kvinta se přihlásila do oddílu skautů – Psohlavců, měl jsem funkci pokladníka a pečlivě vybíral a ve své velké pokladní knize evidoval příspěvky 1 Kč. Měli jsme polodenní výlety a získali jsme jako klubovnu dřevěný menší objekt na břehu Dlouhého rybníka v Zámecké zahradě (asi původně sloužil jako ohřívárna při bruslení na tomto rybníku). Těžko se vzpomíná na děje před 80 roky, ale faktem je, že asi polovinu třídy skautská myšlenka plně zachytila a že jsme hodně času trávili přes zimu v klubovně a z jara na výletech a vycházkách. Ale přišly prázdniny a pro mne konec skautování. Otec mi tvrdě a nekompromisně zakázal účast na výletech s přenocováním a potom i na táboře v Chřibech. Tím jsem na krátkou dobu ztratil kontakt s oddílem.

Ale přesto, že profesor Šubrt byl z Kroměříže přeložen (nevím ani kam), a tím činnost jeho skautského oddílu ochromena, zůstal jsem spolu asi s pěti – šesti spolužáky věren skautské myšlence a v průběhu sexty jsem se přihlásil do nově vzniklého třetího oddílu, ne již Psohlavců, ale normálního junáckého oddílu Svazu Junáků – skautů ČSR. Nastaly změny i v naší rodině. Dostal jsem kondice a z výdělku si opatřil i zelenou košili, skautský klobouk a hůl – a otec se s mým skautováním smířil. V prázdniny 1919 jsme pod vedením učitele Weisera absolvovali 10 denní putovní tábor ze Sobotína přes Praděd, Ramzovou, Kralický Sněžník a zakončili v Orlických horách. Tento putovní tábor byl nepřiměřeně náročný, velmi únavný a některým méně odolným účastníkům ani zdravotně neposloužil. Pro mne byl poučením, jak se putovní tábory nesmějí dělat, maji-li splnit své poslání.

Měl jsem funkci rádce a později zástupce vůdce, ale zle jsem pociťoval nedostatek času a hlavně žádný příliv chlapců – nebylo možno provozovat junáckou praxi mezi stejně starými, jako jsem byl já, a na nábor nových členů do oddílu jsem prostě neměl čas. Ale alespoň zakončení septimy se vydařilo. Skauti v Praze oslavovali desáté výročí vzniku skautské organizace v ČSR celostátním sjezdem. Někdy v tomto období byl jmenován okresním zpravodajem profesor Dominik Kocián, který kromě jiných i mne pověřil organizováním příprav a různými úkoly při zájezdu skautů z Kroměříže na tento celostátní sjezd v Praze. Vzpomínám si jen na průvod mnoha tisíců skautů Prahou, zakončený na třetím nádvoří Pražského hradu, kde k nám z balkónu promluvil president Masaryk jako protektor skaut. organizace a připomněl nám povinnosti mladé generace při budování státu a zdůraznil světovost našeho výchov. hnutí. Při průvodu jsem v čele asi stočlenného oddílu nesl standartu s vyřezávaným skautským odznakem a nápisem „Okres Kroměříž“.

V oktávě 1921/22 jsem se pečlivě připravoval k maturitě a činnost ve 3. odd. ustala. Ale hned po maturitě jsme se začali připravovat na stálý tábor u Lukova v Hostýnských horách. Připomněl bych jména spolužáků: Kroupa, Roušar, Šich, Brhlík, ale na táboře bylo mnoho jiných mladších chlapců, které jsem před táborem získal a kteří potom tvořili kádr 3. oddílu (bratři Valentové, Jašek, Navrátil, Cásek, Hrubeš a další). Na tomto táboře, jehož celou výstavbu jsem řídil (stany s dřevěnými podsadami), jsem poprvé vybudoval z kamenů a bláta sporák s velkou plotnou, troubou na pečení, s odtahem kouře, velkým přípravným stolem a velkou stanovou střechou. Provoz kuchyně řídil br. Šich a já ostatní provoz jako zástupce vůdce. Zvoleným vůdcem tábora byl br. Kroupa. Bylo to více méně formální – již postonával. Po prázdninách se zapsal na brněnské univerzitě na matematiku – fyziku, ale již v druhém semestru onemocněl a po půlročním léčení zemřel.

(obr. foto č.: 1)

I já jsem započal vysokoškolské studium, ale v Praze na Karlově univerzitě. Studium práv mě hned v prvých měsících umožnilo navázat spojení s ústředím Junáka v Praze a přihlásit se do tříměsíčního vůdcovského kurzu v němž nám přednášeli a vedli dvakrát týdně výcvik v odpoledních hodinách: A. B. Svojsík, spisovatel Šimánek, pražský župní zpravodaj Jan Novák, akademik MUDr. Dostál, ústř. tajemník Svazu Junáků Novák, dr. Plajner a další (na jména si již nepamatuji).

Vůdcovský kurz jsem zakončil koncem února 1923 vůdcovskou zkouškou. Čtvrtý semestr studia nebyl tak náročný a umožnil mě vydatnou přípravu stálých táborů 3. kroměřížského a 45. pražského odd. S Jindrou Veselým jsme se rozhodli pro Šumavu a již v květnu 1924 jsme dva dny věnovali vyhledávání vhodných tábořišť. Našli jsme na břehu Vltavy v prostoru mezi Zlatou Korunou a Dívčím Kamenem místa pro dva tábory asi 2 km od sebe vzdálené a asi 3-4 km od vesnice – pro zásobování mlékem, vejci a masem. Ještě v červnu jsme si zajistili souhlas majitelů luk pro tábořiště, na pile odkorky a latě a dohodli s majiteli pomoc při sušení a svozu sena a odvoz tábor. materiálu ze zastávky Holubov. Potom pro mne zbyla příprava v Kroměříži jen pro 3. oddíl.

Příprava byla velmi náročná a trvala téměř 14 dní. Na ředitelství ČSD v Brně jsem vyžádal přistavení nákladního krytého vozu a jeho připojení v Kojetíně na brněnský vlak, dále na jihlavský, veselský, českobudějovický a na Volary. V Holubově nás již čekal majitel louky s žebřiňákem, na který jsme rychle přeložili všechna zavazadla (příslušenství kuchyně, stany, vagónovou plachtu na střechu kuchyně a vydatné zásoby) a zajeli na pilu pro řezivo a přijeli v 19 hod. na statek majitele. Všechny nás pohostil a umožnil přenocovat ve stodole.

Bylo nás 24. Stravování táborníků měl na starosti br. Šich a mým zástupcem byl br. Brhlík.

Časně zrána nás majitel louky odvezl k Vltavě, rychle jsme mu naložili na žebřiňák seno a pustili se do budování stanů s podsadami. Měli jsme dobrý materiál, hlavně latě, já a starší skauti i slušnou praxi, a tak jsme do večera dokázali postavit z rakouských stanů a dvou „áček“ ubytování pro všechny. Vnitřní zařízení si již druhý den dělali skauti sami a já se staršími vybudoval kuchyň s dokonalým sporákem a spíží. Třetí a čtvrtý den se dokončilo zázemí, stožár, hřiště a ve Vltavě koupaliště.

Po čtyřech dnech byl vybudován dokonalý stálý tábor a zaveden pravidelný táborový život ve třech družinách (jedna vaření + nákup, druhá úklid + dřevo + hry a koupání, třetí výlet). Na velké výlety celodenní (Č. Krumlov, Vyšší Brod, prameny Vltavy, Zlatá Koruna, Třístoličník a Hluboká) šel celý oddíl kromě zajištění ostrahy tábora. Velkou výhodou tohoto tábora byla velká vzdálenost od Kroměříže, a tím jeho nedostupnost pro návštěvy rodičů (zavedeno povinné psaní skautů rodičům každý týden). V neděli jsme mívali návštěvy z vesnice, kde jsme kupovali potraviny a kromě toho jsme měli dvoudenní návštěvu pražského malíře s chotí, který se od Krumlova plavil s voraři na vorech do Prahy.

Proč se tolik rozepisuji o tomto táboře? Protože byl nekrásnější z mých deseti stálých táborů polohou, věkovým složením účastníků, bohatou možností výletů a nakonec zakončením: 9 starších skautů pod vedením br. Brhlíka – návrat do Prahy na vorech a já se zbylými vlakem do Prahy s návštěvou pamětihodností a potom vlakem do Kroměříže. Celých 24 dní slunné počasí s jediným bouřkovým dnem a ani jedno onemocnění. Od nás 2 km směrem proti toku Vltavy tábořil 45. pražský oddíl, již přímo pod vedením Jindry Veselého, na tom místě, které jsme spolu vyhledali a dvakrát jsme se vzájemně navštívili. Zahráli jsme si závodivé hry. Br. Veselý již ve skautské praxi zdomácněl a oddíl již dobře vedl.

O prázdninách 1925 jsem připravil a vedl tábor na Drozdovské pile u Zábřeha a začátkem prázdnin 1926 tábor na Ostravici (Hutě pod Smrkem). Oba byly zdařilé, vystřídalo se v nich na 40 skautů i ze slabších sociálních vrstev. Odešel Roušar a Šich, později Brhlík. Mým zástupcem byl br. Šamánek, na Ostravici Josef Cásek.

Po návratu z vojny o prázdninách 1929 jsem ze své dovolené finančního koncipisty v rozsahu 14 dní věnoval 8 dní vybudování stálého tábora 3. oddílu v údolí řeky Vláry blízko železniční stanice Vlárský průsmyk. Tábor vedl br. Valenta starší. Bylo to krásné , ale kratičké ukončení mé činnosti skautské v Kroměříži.

Ještě ke své skautské činnosti v Kroměříži, kde jsem v tomto místě popisoval vznik a potom činnost ve třetím oddíle, bych se jen velmi stručně zmínil o našich stycích s 2. oddílem, který dlouhá léta vedl br. František Šmíd jako student a potom MUDr. Byly minimální hlavně proto, že František studoval v Brně a měl proto mnohem rozsáhlejší kontakt se svým oddílem i v průběhu studií (nejen o prázdninách a svátcích jako já). Neznám historii tohoto oddílu, ale je jistě velmi bohatá. Myslím, že František již zemřel a nemůže Ti popsat činnost a život 2. oddílu, tak jak já třetího.

Totéž platí i o 1. oddílu. Myslím, že ho v začátcích vedl prof. Stržínek z reálky. Ani o životě a činnosti tohoto oddílu nic nevím.

O životě dívčího skautingu ne mnoho, ale přece něco vím. Zde se významně projevila sestra Mařenka Hermanová, potom provdaná Smítalová, dvě sestry Ryčanovy a snad i sr. Pospíšilíková. Ve funkci zástupce okresního zpravodaje jsem navštívil jejich dva stálé tábory, jeden u Velké Bystřice u Olomouce a druhý ve Květné na hranicích moravskoslovenských. A tyto kontakty jsem již jako župní zpravodaj Podunajské župy dovršil velmi krásně tak, že jsem v prázdniny 1932 pozval kroměřížské skautky do mnou budovaného posledního stálého tábora dvou bratislavských oddílů (1. a 4.) na Velké Fatře u obce Háj, 8 km od lázní Turčianské Teplice.

Tento stálý tábor po čtyřech týdnech táboření chlapců jsme nelikvidovali, ale předali nově ustavenému dívčímu oddílu z Bratislavy a dívčímu oddílu z Kroměříže. Tento tábor vedla Mařenka Hermanová (tehdy ještě neprovdaná) jako zkušená sborová vůdkyně kroměřížských skautek, kdežto vůdkyně bratislavských skautek bez táborových zkušeností byla její zástupkyní. Tento tábor byl poměrně blízko obce Háj (1/2 km) a s jejím vedením jsme zajistili bezpečnost tábořících.

Tak jsem umožnil kroměřížským skautkám stanové táboření v srdci Slovenska v krásné lesnaté krajině ve výšce 900 m a totéž i Bratislavankám bez jakýchkoliv táborových zkušeností. Byl to opravdu můj poslední tábor, do jehož výstavby jsem vložil všechny své poznatky a zkušenosti a táborový život předvedl frekventantům slov. lesní školy u Počúvadla na Kremnici při jejich návštěvě tohoto tábora.

Jen jednou větou doplním, že v r. 1930 jsem vybudoval a vedl stálý tábor pod Smolenickým zámkem u Trnavy, v r. 1931 vybudoval a vedl vzorový tábor podunajské župy na Trojském ostrově v Praze na táborech slovanských skautů. Po jeho likvidaci v srpnu 1931 jsem se zúčastnil Světového sjezdu skautů – roverů v Kanderstegu ve Švýcarsku.

Ve funkci jednatele Krajinské rady jsem zůstal až do 14. března 1939, kdy jsem podle zákona Slovenské republiky byl donucen předat archiv. velitelství Hlinkovy gardy. Co se podařilo předsedovi hosp. odboru dr. Zámečníkovi z majetku Krajinské rady uchovat a jak s tím bylo naloženo, jsem se již nedověděl. Přestěhoval jsem se i s rodinou do Brna.

V Brně jsem byl po osvobození činným v hospodářském odboru Moravské zemské organizace po dobu dvou let a po r. 1948 zákazem a rozpuštěním Junáka jsem definitivně svoji junáckou – skautskou činnost ukončil.

(obr. foto č.: 2)

(obr. foto č.: 3)

Dr. Antonín Plaček

Dle originálu z pozůstalosti br. Václava Mekysky přepsal Svatopluk Čech (6.7.1998)

Vznik Střediska Mirka Svobody v Kroměříži

Novodobá historie Střediska Mirka Svobody se začala psát někdy v červnu roku 1943, kdy německá fašistická vojska začala ustupovat ze svých vydobytých pozic a svítala naděje na brzké osvobození vlasti.

Tehdy se dohovořilo pět bratrů – skautů, kteří zajišťovali zpravodajskou službu pro brigádu Zelený kádr s obsluhou partyzánské vysílačky OSK2 (Filgas, Domanský a Štefek) na ilegální přípravě obnovy činnosti skautských oddílů. Již v lednu 1945 byla obnovena činnost ve třech chlapeckých a jednom dívčím oddíle (asi 65 bratří a sester). Byly stanoveny úkoly pro jednotlivé oddíly – spojovací služba, pořádková služba, oprava komunikací a děvčata samaritánskou službu.

Bojů o osvobození Kroměříže se zúčastnila část bratří jako členové brigády Zelený kádr, převážně zajišťovali spojení obou břehů řeky Moravy a převoz zbraní na pramicích. Při této činnosti padl člen býv. 4. oddílu br. Miroslav Adamík.

května v ranních hodinách nastoupili první skauti před okresní úřad a převzali úkoly při obnově osvobozené části Kroměříže – postavili hlídky na zbořených mostech a připravovali prostory pro nové Národní výbory. Dívky pomáhaly při úklidu a v ošetřovně Červeného kříže, další bratři pečovali o důstojné pohřbení partyzánských bojovníků a vojáků rumunské armády padlých při osvobozovacích bojích.

Devátého května se všichni zúčastnili mírové slavnosti již jako skauti v krojích – a navíc s novou revoluční standartou, vytvořenou za bojů o Kroměříž, se stuhami padlých bratří: Mirka Svobody, Mirka Adamíka a Jiřího Jírovského.

června 1945 byly zrušeny všechny pomocné služby a nastolen pravidelný oddílový život. Již 10. června bylo obnoveno a nově zorganizováno 7 chlapeckých oddílů a 4 oddíly dívčí. Celkem se zaregistrovalo 1056 členů. Rovněž byl uskutečněn první rádcovský chlapecký kurz a započato s obnovou okrsku a oblasti, neboť z koncentračních táborů se vrátili: Viktor Olszewski – okrskový velitel, sestra Marie Smítalová – oblastní velitelka a vedoucí starších Junáků br. Miroslav Adamík.

V předvečer 3. června navštívil město Kroměříž gen. Ludvík Svoboda, otec našeho umučeného člena, Mirka Svobody. Při této příležitosti byl požádán, zda- li může být skautské středisko v Kroměříži, , nazváno na věčnou památku Mirkovým jménem. Ochotně souhlasil s vírou, že pomůžeme uskutečnit plány jeho syna.

Mirek Svoboda byl od roku 1937 členem 2. oddílu Junáka v Kroměříži a dne 7.3.1942 obětoval svůj mladý život pro vlast.

Na počátku války jako patnáctiletý působil jako rádce jedné družiny, byl jemný, tichý a velmi skromný. Neměl výraznou charakteristiku vůdce chlapecké tlupy, měl však v sobě něco rytířského a ušlechtilého. Po rozpuštění Junáka v r. 1940 oddíl dokonce i s Mirkem ilegálně tábořil. Jeho členové byli stále pospolu, i když Mirkovi nastaly těžké časy. Otec ( gen. Ludvík Svoboda, pozdější prezident Československé republiky) byl v emigraci v odboji a Mirek žil ve starostech o maminku a svou sestru, studoval na reálném gymnáziu a při ilegální činnosti byl 26.11.1941 zatčen gestapem spolu se svými příbuznými v Nezamyslicích.

Mirka vyslýchala tlupa gestapáků, vyrazili mu všechny zuby, slibovali, že ho pustí, když řekne, kde je maminka a sestra, ale Mirek nic neprozradil. Mirek byl s těmi, které nacistický stanný soud neodsoudil k okamžitému trestu smrti, odeslán do koncentračního tábora v Mauthausenu s poznámkou RU (návrat nežádoucí). Po čtyřměsíčním žalářování v koncentračním táboře ho esesácký lékař zavolal a řekl mu, že ho musí léčit, protože má tuberkulózu. Dal mu smrtelnou injekci a Mirek okamžitě skonal.

Maminka a sestra odešly do ilegálního úkrytu v Hroznatíně a podařilo se jim do konce války přežít. S Mirkem se však již nesetkaly.

Miroslav Svoboda se narodil v Kroměříži 15. května 1924 a zemřel v Masarykův den – 7. března 1942 v Mauthausenu.

(xerokopie M. Svobody obr. č.: 4)

Dle dochovaných materiálů zpracoval Svatopluk Čech (12.7.1998)

Z hlášení bývalého střediskového velitele Kroměříž 14. červen 1945:

„Kroměříž hlásí.

Junácká ilegální činnost v Kroměříži započala v červnu r. 1943 základními přípravami pět bratří. Těchto 5 bratrů převzalo později zpravodajskou službu Zelené brigády a v roce 1944 převzali 3 z nich /Filgas, Domanský a Štefek/ obsluhu partyzánské vysílačky OSK 2. vysílačka skončila službu 3 dny před záborem na rozkaz vysílací stanice OSK 1. V lednu 1945 zahájily činnost 3 chlapecké a 1 dívčí oddíl, tj. 65 lidí. Oddíl č. 1 pro spojovací službu, oddíl 2. měl za úkol nastoupit po obsazení jako pořádková služba, 3. oddíl bývalý vodácký nejrychlejší opravy komunikací ve městě, 4. oddíl dívčí připravoval se ke službě samaritánské a zhotovil 200 pásek s vlajkou pro Národní stráž. Začátkem dubna byli pozváni bratři do výboru SČM, s nímž zůstali až do zapojení Junáka do SČM. Během bojů o Kroměříž a okolí nastoupili jako členové Zelené brigády. Jeden z bratří Miroslav Adamík, padl 5. května se zbraní v ruce. Jelikož pravý břeh Moravy byl dobyt 4. května a na levém břehu bylo jen předmostí, dopravovali někteří z bratří během noci ze 4.-5., 5.-6. a 6. na 7. na lodičkách nebo přes zbořený most zbraně. 5. května nastoupili všichni bratři o páté hodině ranní před okresním úřadem. /V noci ze 4. na 5. nesměl býti nikdo mimo partyzány mimo příbytky/. Vodáci postavili hlídky na mostech a provedli nábor kancelářských a pomocných sil pro národní výbor, posádkové velitelství a pomoc postiženým. Dívky pomáhaly při úklidu a v ošetřovně Červeného kříže, jež byla zřízena v klubovně býv. Kuratoria. Bratři kromě toho pečovali o důstojné pohřbení našich partyzánských vojínů i bojovníků spojeneckých, všichni byli pohotoví a ochotni k jakékoliv službě a věrni heslu: Buď připraven. Pro přehled uvádím přesný výpis z knihy služeb.

Pozornosti zasluhuje nástup bratří při první oslavě míru 9. května s vlastní standartou vyrobenou za bojů sestrami.

června 1945 byly zrušeny všechny pomocné služby a zaveden oddílový život.
června bylo zorganizováno sedm oddílů chlapeckých a čtyři oddíly dívčí. Další oddíly se formují denně. K 10. červnu je stav 1.056 členů.
června byl ukončen první rádcovský kurs a ihned bylo započato s vůdcovským oblastním kursem pro okrsek a oblast.

Ve všech okolních vesnicích byly zřízeny nové oddíly, které jsou vedeny staršími Junáky z Kroměříže, a organizujeme tam nové kursy.

Oficiální spolupráce s SČM nastala 8. června v 7 hodin večer.

Sborová rada odhlasovala jednotný vstup do SČM. Potom členové rady se odebrali do domu mládeže, kde bratr Filgas odevzdal po projevu bratra velitele Dr. Rudolfa Plajnera přihlášky celé sborové rady. Tento čin byl přijat s nadšením.

Život junácký je opět v plné síle a v dohodě s SČM.

A věříme ve zdar junáctví v Kroměříži

Buď připraven.

předseda sborové rady

velitel střediska (podpis nečitelný)

P.S. Další zprávy o činnosti oddílů na venkově pošlu najednou.“

Z dochovaných materiálů přepsal

Svatopluk Čech (8.7.1998)

(obr. foto č.: 5)

(obr. foto č.: 6)

(obr. foto č.: 7)

(obr. perokresba obr. č.:8)

(obr. foto č.: 9)

(obr. foto č.: 10)

Druhá obnova kroměřížského skautingu po „Pražském jaru 1968“

To, že „jaro“ toho roku začalo již v lednu, je dnes již všeobecně známo. V únoru se již po dvaceti letech útisku začaly probouzet jedna organizace za druhou. Bylo téměř samozřejmé, že i skauti nemohli zůstat pozadu.

Kdo z Kroměříže se zúčastnil březnového setkání v sále pražské „Domoviny“, se nepodařilo zjistit (sr. Smítalová a br. Mejsnar ?), ale již před tímto setkáním skautské „tamtamy“ vyzývaly k obnovení činnosti.

Elán k obnově činnosti byl již nastartován a tak první schůzka činovníků a bývalých členů se uskutečnila 5. dubna 1968 v klubovně hotelu Centrál. Od této schůzky se odvíjí klubko činnosti v obnovených oddílech Střediska Mirka Svobody v Kroměříži. Dne 25. dubna odjela početná skupina kroměřížských skautských vůdců již manifestačně na sraz moravských činovníků na výstavišti v Brně, aby pozdravila „tátu Plajnera“ v čele obnovující se organizace a přivezla povzbuzení pro nastávající práci.

V krátké době byl proveden nábor dětí a většina oddílů obnovila činnost. V čele střediska byli nejstarší skauti z první republiky br. Ing. Rada jako střediskový vůdce, br. Pacholík jako hospodář a br. Mekyska jako výchovný zpravodaj. Mladší členové převážně z let 1945 – 50 se ujali vedení oddílů a práce s dětmi.

Koncem měsíce května se již zaregistrovalo v chlapeckém středisku 6 oddílů, v dívčím 3 a činnost obnovily oddíly vodního skautingu jako samostatné středisko „Přístav vodních skautů Jiřího Jírovského“. Většina oddílů zahájila intensivní přípravu ke složení nováčkovské zkoušky svých členů, kterých se hlásilo na počet činovníků téměř nezdolatelné množství. Devatenáct let nucené odmlky bylo poznat v prořídlé členské základně, ale nadšení a obětavost brzy zacelily rány způsobené totalitním zákazem činnosti Junáka v roce 1950.

Z uvedené doby se na středisku nedochoval žádný písemný materiál, ale z kronik jednotlivých oddílů lze vyčíst nezměrnou snahu po obnovení skautské činnosti zaměřenou na přípravu letních táborů a hledání nové cesty k uplatnění skautingu v tak zvané „socialistické společnosti“.

Nedostatek kluboven byl řešen pronájmem v budovách města připravených k rekonstrukci a výstavbou kluboven a loděnice z materiálu získaného demontáží dřevěného baráku v n.p. PAL Magneton.

Činnost v Junáku i účast na táborech byla podporována jak podniky, tak i veřejnými institucemi. Průběh táborů byl radostný, ale krátce po příjezdu byl zkalen nenadálým vstupem „spojeneckých vojsk.

Třetího junáckého sněmu v Praze ve dnech 23. a 24.11.1968 se zúčastnila početná skupina delegátů z Kroměříže i přesto, že po okupaci v srpnu 1968 byla atmosféra značně neklidná a neočekával se příznivý vývin situace.

V zimním období 1968/69 se kroměřížské středisko připravovalo na akci „Junáci vystavují“, která se konala v Domě kultury v únoru 1969 a velkolepým způsobem představila činnost skautských středisek na Kroměřížsku.

Rok 1969 byl rokem „normalizace“. I když na některé činovníky Junáka byl stranickými orgány vyvíjen značný nátlak, proběhl výcvikový rok bez větších těžkostí a většina oddílů se zúčastnila připravovaných táborů, avšak politická nejistota veřejných činitelů se začala projevovat zdrženlivostí vůči našemu hnutí.

(obr. foto č.: 11)

(obr. foto č.: 12)

(obr. foto č.: 13)

(obr. foto č.: 14)

Na 21. května 1970 byl svolán aktiv činovníků Junáka z podnětu OV KSČ, na kterém bylo direktivně nařízeno „sjednocení“ mládežnických a dětských organizací v okrese a k l5.9.1970 byla ukončena činnost všech složek Junáka v ČSSR..

Řada oddílů proto ukončila svou činnost, pouze dva oddíly vstoupily do nové organizace PO SSM, avšak během let 1972 a 1973 z organizace odešly.

Některé chlapecké oddíly pokračovaly v činnosti ve Svazarmu, kde Svaz skautů – zálesáků se „přeměnil“ ve Svaz branné a technické výchovy a mohl i nadále používat skautské prvky ve své činnosti.

Z kronik jednotlivých oddílů střediska sestavil Svatopluk Čech – vůdce střediska Kroměříž 23. července 1998

Vzpomínky na počátek dívčího skautingu v Kroměříži

Ze začátku dívčího skautingu v Kroměříži se nezachovaly žádné dokumenty.

Proto jsme navštívily některé žijící sestry a zachytily jejich vzpomínky pro almanach k 80. výročí založení skautingu v Kroměříži.

Z nejstarších žijících členek sestra Helena Jenerálová vzpomíná na počátky dívčího skautingu v Kroměříži, u jehož zrodu od roku 1920 stála i její sestra Božena Myšáková a dále Marie Sehnalová se svou sestrou, provdanou Brožkovou, a Marie Smítalová, roz. Hermannová. Postupně se do činnosti dívčího skautského hnutí zapojovaly hlavně učitelky. Bohužel jména některých se nám nepodařilo zjistit.

Mezi členky, které se zasloužily o rozvoj dívčího skautingu v Kroměříži, patří dále zvláště sestry Souková, Hurábová, Pospíšilíková, Cásková, Šmelová, Hradečná, Štrosová, Jordánová a Pakrová.

Sestra Jenerálová vzpomíná na své začátky skautování, kdy se skautky nazývaly skautkami Baden – Powellovými, a tvrdí, že „životem ji vedlo všechno dobré, co jí skauting dal“.

Nejznámější osobností dívčího skautingu v Kroměříži byla bezesporu sestra Marie Hermannová – Smítalová. Celý svůj život zasvětila skautingu. Již v roce 1921 pracovala jako vedoucí skautského oddílu.

Z některých jejich dalších funkcí:

1934 – zástupkyně žup. zpravodaje Hanácké oblasti

1939 – oblastní velitelka Hanácké oblasti

1946 – 2. místonáčelní Junáka

1969 – místostarostka ÚRJ

Dále organizovala a vedla LDŠ v roce 1946, 1947 a 1970.

Za svou činnost byla odměněna mnoha státními a skautskými vyznamenáními:

Stříbrnou svastikou, Skautskou láskou, Jubilejní medailí Za službu vlasti, Junáckým křížem „Za vlast 1939-1945“, Československým válečným křížem, Stříbrným trojlístkem a stala se členkou Svojsíkova oddílu. Zemřela v roce 1974.

Mezi skautky, které se rovněž zapsaly do historie dívčího skautingu v Kroměříži, patří i sestra Dobra Kučerová – Totová. O její činnosti před rokem 1945 se bohužel nedochovaly žádné písemné materiály., Po roce 1945 byla však aktivní jako činovnice kroměřížského střediska, vedla tábory, pracovala jako instruktorka LŠ. V roce 1968-1970 byla vůdkyní dívčího střediska v Kroměříži a tiskovou zpravodajkou KRJ v Brně. Dočkala se obnovení činnosti v roce 1989, avšak její skon nedovolil v další činnosti pokračovat.

Mezi činovnicemi, které ovlivnily činnost dívčího skautského střediska v Kroměříži, vynikala sestra Oťka Kunovská, dlouholetá vůdkyně nejmladších skautek – světlušek. Vedla několik let tábory skautek.

V roce 1945 již v květnu ihned po osvobození začaly pracovat 4 dívčí skautské oddíly. Oddíly budovaly klubovny a podílely se na likvidaci pozůstatků války.

Mezi vůdkyně, které po roce 1945 vychovávaly novou dívčí generaci, patřily např. sestry Jordánová – Zmrzlíková, Mildschuhová – Plachá, Listopadovy a další.

První tábory v letech 1946 – 1950 byly organizovány jako pracovní. Posledním táborem v roce 1950 před zrušením Junáka byl tábor v Náměšti n/Osl., jehož vůdkyní byla sr. Ida Plachá.

Sestra Ida Plachá, roz. Mildschuhová, začala skautovat v roce 1933. Od roku 1947 do roku 1950 byla činná i jako okresní velitelka pro dívky. V letech 1947 – 1950 a dále v letech 1969 a 1970 vedla skautské tábory. V roce 1968 se stala vůdkyní 7. oddílu Old – skautek.

Po obnovení činnosti v roce 1968 se zapojily sestry Vavroušková, Gronesová, Hradečná, Plachá, Kolomazníková, Macková, Vašíčková, Roubalová, Marcoňová, Janoušková, Krčová, Duchoňová Gnipová, Nesvadbová a další. Koncem roku 1968 pracovalo ve vedení dívčího střediska 7 skautek. Byly pořádány rádcovské kurzy a v roce 1970 složilo 11 činovnic vůdcovské zkoušky a 3 sestry absolvovaly LŠ. V květnu r. 1970 se uskutečnily okresní závody světlušek v Kroměříži.

Členky „Sedmičky“, oddílu OS, se pravidelně setkávaly až do obnovení činnosti v roce 1989, kdy se již veřejně zapojily jako oddílové vedoucí, činovnice střediskové rady a jako členky ORJ.

V roce 1990 již pracovalo 6 dívčích oddílů v rámci společného Střediska Mirka Svobody, budovaly klubovny, zúčastňovaly se úspěšně skautských závodů. V uplynulém období bylo uspořádáno 7 samostatných dívčích táborů.

V současné době se potýkáme s nedostatkem mladých vůdkyň. V rámci okresu pořádáme pro nové vůdkyně čekatelské a vůdcovské zkoušky. Bohužel dost sester odchází na studia mimo Kroměříž, další se vdají a jejich činnost ve skautingu končí.

Některé údaje v příspěvku ze vzpomínek historie dívčího skautingu nejsou zaručeny, a pokud nejsou vzpomenuta jména sester, které se rovněž podílely na činnosti v Kroměříži, není to záměrné, ale nebyly zachovány kroniky anebo jiné materiály a za paměť se omlouváme.

Ze vzpomínek zpracovaly kroměřížské Old – skautky.

V Kroměříži 22.7.1998.

90. léta skautingu v Kroměříži

Listopadové události roku 1989 otevřely stavidla pro obnovu skautského hnutí. Po devatenácti letech nucené přestávky a skrývání vyjádřili skauti Kroměřížska na svém prvním historickém srazu 7. prosince 1989 v hasičské zbrojnici, touhu po obnovení činnosti. Zaplněná konferenční místnost vypovídala o snaze otevřít znovu zavátou skautskou stezku a začít pracovat. Do té doby v minulých létech pracovala řada družin i oddílů neoficiálně pod různými organizacemi: turistika, TOM, Svazarm a ČSTV.

Na společné střediskové radě dne 27. 12. 1989 se přihlásilo k obnovení činnosti 7 junáckých oddílů, 1 smečka vlčat a dále 5 oddílů skautek a 1 oddíl světlušek. Do čela střediska byl zvolen br. Václav Mekyska, vůdkyní DK sr. Ida Plachá, CHK br. Eman Rupert, pokladníkem br. Svatopluk Čech a hospodářem br. František Hluštík.

Když obnovená okresní rada obdržela v lednu 1990 schválenou registraci Junáka z 28.12.89, kterou byly dány stanovy Českého Junáka – svazu skautů a skautek, nic nebránilo rozjet naplno činnost v jednotlivých oddílech.

Středisková rada přistupuje okamžitě k činnosti a od 13. 1.1990 zahajuje první kurz pro výchovu skautských rádců z hlásících se nových členů a instruktáže na úrovni čekatelských a vůdcovských zkoušek pro členy dříve narozené. Rádcovský kurz absolvuje 40 členů, kteří jsou slavnostně vyřazeni v kroměřížském zámku 20. 4. 1990 Při březnové registraci bylo v obnoveném středisku registrováno 13 oddílů a celkem 214 členů.

Pro takovou členskou základnu bylo nutno zajistit dostatečné množství kluboven, intenzívně proto probíhá jednání na tehdejším MěNV, které bylo úspěšné na rozdíl od zcela negativního jednání s nástupcem bývalé organizace SSM o využití Klubu mladých a PO SSM na Sýpkách. Městský úřad řešil situaci přidělením dočasně nevyužitých objektů, připravených k rekonstrukci, a to bývalé Octárny, dále tzv. „kamenného domu“ v Purkyňově ulici a bývalých jeslí na ulici Lutopecká. Další nabídky byly ze zrušených hygienicky nevyhovujících bytů (suterén v Nádražní ulici ap.).

V květnu se uskutečnil IV. sněm Junáka, kterého se zúčastnila početná skupina kroměřížských činovníků.

Nedostatek tábornického materiálu i praktických zkušeností rádců v oddílech byl vyřešen společným střediskovým táborem 4. a 7. oddílu na zapůjčeném tábořišti v Rajnochovicích. 2. oddíl tábořil v údolí Krkavce u Teplic, 5. a 6. oddíl v Dolní Vsi u Fryštáku, 11. oddíl spolu se 4. na Zlatské studánce, 12. oddíl uskutečnil putovní tábor v Hostýnských vrších a družina Rysů 11. oddílu tábořila v Cetechovicích. Celkem se táborů zúčastnilo 120 dětí do 18 let a 24 vedoucích a hospodářských pracovníků.

Výchozí rok 1990 k obnovenému startu byl poznamenán vysokou aktivitou, a hlavně účastí nových členů ve skautských akcích (Svojsíkův závod, memoriál Dr. Plajnera ap.) i veřejných: (otvírání studánek, hasičské závody v Trávníku, 100 jarních kilometrů, brigády ap.). Všechny tyto akce vedly ke „zviditelnění“ skautského hnutí v Kroměříži a k účelné propagaci.

V průběhu roku 1991 došlo ve Středisku Mirka Svobody k několika organizačním změnám. Vedení střediska se vzdal br. Lubomír Ježek a přešel do nově se utvářejícího střediska Polárka.

Do čela střediska byl zvolen br. Svatopluk Čech. Dva oddíly s křesťanskou výchovou přecházející do střediska Polárka byly „nahrazeny“ nově se vytvářejícím oddílem dívek ve Dřínově a oddílem vodních skautů. Pro mimoměstskou činnost nám byla ředitelem ODDM nabídnuta TZ Újezdsko, která o provedených opravách a úpravách slouží do dnešních dnů.

Rok 1991 byl rokem práce v jednotlivých oddílech, i když byl poznamenán nervozitou při stěhování kluboven nejdříve z Lutopecké ulice na Kojetínskou a pak z „kamenného domu“ i Octárny do nových prostor na Tržiště. Výchovná a výcviková činnost však nebyla narušena a rovněž příprava na tábory a provedení vlastních táborů proběhlo bez závad. Táborů bylo 8 za účasti 129 dětí

V roce 1992 se situace značně stabilizovala, jak získáním vhodných kluboven pro činnost, tak vyřešením finanční podpory z dotace MŠMT k zabezpečení potřebného materiálu pro táboření a na úhrady provozních výdajů. I když došlo k „úbytku“ členů na 187, práce ve středisku byla kompaktní, řada vedoucích se připravovala na vůdcovské zkoušky a byly vytvořeny potřebné podmínky pro skautské tábory, kterých bylo 8 za účasti 118 dětí. Uskutečnily se brigády na TZ Újezdsko a základna byla plně využívána pro táboření a víkendovou činnost. Středisko bylo pořadatelem okresního kola Závodu vlčat a světlušek, kterého se zhostilo na výbornou. Důstojným zakončením roku byla účast 3 činovníků střediska na V. junáckém sněmu v Praze.

(obr. foto č.: 15)

Další roky 1993 až do povodně v roce 1997 byly naplněny běžnou činností pro rozvoj skautského hnutí, tj. středisko pořádalo rádcovské kurzy, každoročně se zúčastnilo všech skautských závodů, táborů, kurzů a instruktáží a akcí na veřejnosti. Všichni vedoucí oddílů získali vůdcovské dektrety a 4 činovníci se zúčastnili v roce 1994 Valašské lesní školy. Brigádnicky se zvelebovala táb. základna na Újezdsku, členové provedli kanalizaci v objektu a přívod pitné vody.

(obr. foto č.: 16)

V roce 1995 bylo středisko pořadatelem Svojsíkova závodu, který zajistilo v květnu na Hvězdě. Každoročně se podílelo na organizaci setkání rádců, roverů a rangers, vůdců a činovníků středisek v TZ Újezdsko. Činovníci střediska se rovněž zúčastnili při organizaci všech kol okresních závodů vlčat a světlušek a při akcích pořádaných ORJ. Středisko uspořádalo 7 táborů, na kterých se zúčastnilo 106 dětí a 15 dospělých, v roce 1996 – 5 táborů s účastí 62 dětí a 16 dospělých. Rok 1997 byl kritický, protože byl narušen povodní: pouze 2 tábory s účastí 23 dětí a 6 dospělých.

Povodeň v červenci roku 1997 ochromila skautskou činnost

ve městě i na táborech

Povodeň se krutě podepsala i na klubovnách, zcela byly zničeny klubovny pro tři oddíly na Tržišti a poškozena klubovna 12. oddílu na Švabinského nábřeží. Klubovna 3. oddílu skautek se musela vystěhovat pro prodej bytového fondu nájemníkům.

Středisková rada přistoupila na návrh MěÚ Kroměříž a soustředila většinu oddílů do bývalé Palackého školy , kde během jednoho měsíce byly vybudovány klubovny pro 6 oddílů , společenská místnost pro střediskové akce, sklad táborového materiálu, kancelář střediska a místnost ORJ.

Zařízení místností, stěhování materiálu, úklid a výzdoba si vyžádala stovky brigádnických hodin většiny aktivních členů.

Středisko zabezpečuje pro práci ORJ prostory a činovníky při organizaci zdravotnických kurzů, kurzů čekatelů a vůdců, vč. příslušných zkoušek a to jak v klubovnách střediska, tak i na skautské táborové základně Újezdsko.

Ve středisku pracuje od roku 1995 klubová stanice OK2RSC, která formou zájmové činnosti sdružuje zájemce o radio skauting. Klubová stanice zabezpečuje i provoz na skautské stanici, výchovu nových operátorů – jako instruktorů pro oddíly, zajišťuje spojení na táborech a organizuje soutěže v radiovém orientačním běhu. Zúčastňuje se celosvětové aktivity JOTA (Jamboree on the Air). V roce 1995 bylo na stanici navázáno 1112 spojení, v roce 1996 1568 spojení a v roce 1997 již 2185 spojení s různými radioamatérskými stanicemi na celém světě.

Spoluúčast při pořádání celostátního semináře RaR v listopadu min. roku v Kroměříži probudila zájem o organizaci činnosti mládeže prošlé skautskou výchovou nad 15 let, a to ustavením kmene RaR ve středisku.

V Kroměříži 1. července 1998

Svatopluk Čech, vůdce Střediska Mirka Svobody Kroměříž

Vodní skauting v Kroměříži

Horlivým propagátorem kanoistiky byl v roce 1934 v Kroměříži důstojník ženijního pluku major Prager. V Praze se seznámil se stavbou závodních kajaků a ve spolupráci s kroměřížským stavitelem Slezákem zhotovili kopyto a postavili tyto dvě rychlé, ale vratké lodi. Do stavby se zapojili již členové nově vytvořeného oddílu vodních skautů, který byl založen v roce 1935. Jeho členy byli z počátku synové důstojníků ženijního vojska a měli u důstojnického pavilonku u železničního mostu na Kojetín svůj přístav.

Založením oddílu vodních skautů v Kroměříži v roce 1935 začíná období organizované vodní turistiky a kanoistiky. Vedoucím oddílu se stal Miloslav Šivic. Byly pořádány první vyjížďky a tábor na populární „ Zlaté řece“, sjezdy Moravy a Bečvy. Slibné počátky závodění zabrzdila okupace a v roce 1940 následovalo zrušení Junáka a tím i oddílu vodních skautů. Členové zachránili své lodě před zabráním pavilonku německou armádou a na Strži provozovali vodácký sport ilegálně téměř po celou válku. Člen oddílu partyzán Jiří Jirovský padl v boji s fašistickými okupanty.

Po skončení II. světové války v roce 1945 byla činnost oddílu obnovena. Pod vedením Miroslava Pišťáčka a krátkou dobu Valy byla svépomocí z boudy zakoupené od pana Kostky vybudována první loděnice 5 x 6 m. Byla umístěna na levém břehu Moravy, asi 200 m nad jezem hydroelektrárny Strž. Z pozemku se platil arcibiskupství uznávací poplatek 10 Kčs ročně. Obětaví členové se dali do amatérské stavby pramic. Pišťáček, Vala, Novotný, Mlčoch, Loupanec, Kučera, Dubovský a další jsou jen první jména v oddílové kronice 10. oddílu vodních skautů. V roce 1946 byly obnoveny vyjížďky se stanováním a programem na Zlaté řece u Lobodic. Uskutečnila se celá řada vyjížděk a turistických plaveb po moravských, českých i slovenských řekách. Prvním byl průkopnický putovní tábor po řece Moravě do Bratislavy, který se opakoval znovu o rok později. Vysoce náročný po stránce technické i fyzické byl putovní tábor po řece Váhu z Liptovského Hrádku do Komárna.

Snahu postavit rychlejší loď, která by byla vhodná i pro starší bratry a závodění, pomohli vyřešit bratři Jiří a Dušan Vackové. Po 30. září 1948 se stala ze skautských oddílu dětská organizace do 15 let a starší členové museli z organizace odejít. Kroměřížští vodní skauti to vyřešili vytvořením tzv. technické čety a činnost pokračovala dále, i když několik znechucených členů zanechalo činnosti. Vedením oddílu byl pověřen Aleš Dubovský, který stál v čele kroměřížských vodáků téměř 40 let.

V roce 1949 byl uskutečněn stálý tábor na Vranovské přehradě, kterého se zúčastnili i členové kojetínského oddílu pod vedením Gustava Voždy. Aby s mohli zúčastnit i starší bratři, tak jsme je v seznamech „omladili“ Po úspěšném táboře byly oddíly požádány o pomoc při technickém zajištění křtu prvního parníku na Vranovské přehradě v srpnu 1949. Byla sestavena krojovaná hudba vodních skautů, která při slavnosti i první jízdě s obrovským ohlasem účinkovala. V roce 1950 byl uskutečněn poslední tábor vodních skautů v Horním Poli u Studené. Ihned po táboře došlo k likvidaci Junáka, a tím i oddílu vodních skautů. Majetek byl zabaven.

K obnově skautingu došlo 10. dubna 1968, kdy se sešla ustavující schůze obnoveného 10. oddílu vodních skautů. Prvomájových oslav se zúčastnilo již 70 členů. Byla obnoven činnost oddílu vodních skautek, činnost začal 9. oddíl vodních skautů a 12. oddíl káčat. Počet členů se zvýšil na 150. Byl vytvořen samostatný Přístav vodních skautů. Vedoucím přístavu byl zvolen Aleš Dubovský, přístavným Jiří Mazánek, vedoucími oddílů Zdeněk Gajdůšek, Ladislav Domorád, Josef Němeček, Žofie Nesvadbová a Bedřich Rumplík. Klubovna přístavu byla umístěna v bývalém kině Svět. Slavnostní slib se křtem tří nových pramic byl uskutečněn za velké účasti veřejnosti na rekreačním středisku TJ Slavia.

Dne 26. července již vyplula flotila lodí doprovázená motorovými čluny na putovní tábor po řece Moravě. Se čtyřiceti vybranými členy s rozloučilo více než 1000 příznivců a rodičů. Přes veškerou snahu se však nepodařilo vyřídit průjezd pohraniční části řeky Moravy a tak úsek z Brodského do Bratislavy vykonali členové vlakem.

Ve dnech 21.-22. září 1968 byl obnoven memoriál Jiřího Jírovského a založen memoriál Květy Koštyálové v Kostelanech. Na programu bylo rozcvičení, pořadová příprava, hry, střelba, stavba stanů, uzlování, vaření, atletický trojboj, první pomoc, signalizace, scénky, zpěv a orientační závod. Současně byla zahájena výstavba nové loděnice a klubovny nad hydrocentrálou Strž. Tato stavba byla v hrubých rysech za dva měsíce postavena. V listopadu byl uspořádán kurs pro kormidelníky a kapitány na Rusavě, jeho druhá část byla v rámci zimního tábora na Červenohorském sedle (80 účastníků). Přístav byl iniciátorem postavení vánočního stromu republiky, pořádal besídky, mikulášské objížďky a jiné akce. Přístav se stal iniciátorem stavby lodí ze skelných laminátů, zavedl stavbu minikajaků a bylo mu svěřeno uskutečnění lesní vodácké školy v Podturni na Váhu. Tohoto úkolu se zhostil přístav velmi dobře a na místě lesní školy uspořádal další stálý skautský tábor.

Přístav Jiřího Jírovského, který pracoval ve Svazu Junáků – Zálesáků, ukončil na pokyn vyšších orgánů, svou činnost na slavnostní schůzi všech členů dne 19. prosince 1969.

Z pamětí Ašíka Dubovského.

(V Kroměříži 30.7.1998)

P.S. Kromě krátké snahy o obnovu vodního skautingu v roce 1992 br. Řachem, k obnově dosud nedošlo.

Vznik skautského střediska Polárka

Historie druhého skautského střediska Polárka v Kroměříži je datována až od roku 1946. Tam sahá založení střediska, a to v novém pojetí, kde je kladen důraz na křesťanskou výchovu mládeže.

Při gymnáziu byl seminář, kde všichni studenti žili a bydleli. V roce 1946 to bylo 130 žáků, v roce 1947 pak 196 žáků. Každý byl plný energie, a tak naučit všechny, aby dodržovali denní řád a pilně studovali, vyžadovalo od pánů prefektů, coby vychovatelů hodně úsilí. Vezměme jen denní pořádek ve všední den:

5.30 – budíček, osobní hygiena, povinné silentium

6.00 – kaple, ranní mše svatá

6.35 – příchod do musejníku, ranní studium, příprava věci do školy

7.15 – snídaně, refektář

7.40 – příchod z refektáře

8.00 – 12.30 škola

12.45 – kaple, Angelus Domini

13.00 – oběd

14.00 – osobní volno

14.00 – 16.00 první študírka

16.00 – 17.00 osobní volno

17.00 – 19.00 druhá študírka

19.00 – večeře

20.00 – osobní volno

ročník 1 – 4 ročník 5 – 8

20.00 – večerní pobožnost 20.00 – 21.00 třetí študírka

20.25 – odchod do spálny, os. hyg. 21.00 – večerní pobožnost

20.45 – noční klid 21.25 – noční klid

Takto náročný byl program studentů. Kolik bylo třeba sebezapření, to si těžko někdo může představit. Po tzv. študírce (odpoledním samostudiu) bylo osobní volno. Jak takové volno využít? Je nutné, aby bylo využito účelně. Jak ovšem stmelit tolik studentů? Jak zařídit, aby studenti na sebe vzali denní řád sami a dobrovolně? Jak zařídit, aby pilnost, čestné jednání, nezjištná práce pro druhé se staly samozřejmostí? Jak zformovat jejich katolický profil? Jak docílit soutěživosti v těchto kladných vlastnostech? Na tolik otázek dokázal odpovědět jen junácký program.

V pátek 22. března 1946 bylo založeno v AG 2. středisko Junáka v Kroměříži s názvem Polárka. Jeho střediskovým velitelem byl spirituál P. Jan Čechal. Středisko bylo složeno ze čtyř oddílů, z nichž každý měl čtyři družiny, které vedly své družinové kroniky.

Současné středisko Polárka má ve svém archivu pět kronik. Náčelník Junáka Dr. Plajner navštívil arcibiskupský seminář v úterý 14. května 1946. V novinách bylo o významné události napsáno:

„V úterý 14. května prožili jsme v našem ústavě významnou událost. Zavítal mezi nás náčelník Junáka „táta Plajner“. Za zvuku fanfár objevuje se dr. Plajner v doprovodu profesorského sboru, oblastního a okrskového velitele a jiných významných junáckých osobností na seminárním dvoře, kde stály v útvarech oddíly našeho střediska.

Náčelník přejímá střediskové hlášení a při rázném Kmochově pochodu vykonává přehlídku oddílů. Krátce na to ujímá se slova a mimo jiné řekl:

„Vím, že jste dobrými skauty. Vím, že jimi zůstanete i v budoucnosti. Být junákem je ctí! Být junákem je ctí proto, že junáctví dává každému možnost uplatnit se tam, kam patří. Být junákem je ctí proto, že junáctví v nynější době čeká na činy a výsledky junácké práce. Přeji vám mnoho úspěchů, štěstí a radost z vaší práce. Buďte připraveni.“

A hned po té začíná naše hudba fanfárovou předehru k junácké hymně a již se dvorem rozléhá radostné „Junáci vzhůru!“ Pak zapisuje bratr náčelník své jméno do všech oddílových i družinových kronik, aby nám připomínalo dnešní jeho povzbuzující slova. Na to přistupují k náčelníku vedoucí oddílů a děkují mu za jeho vzácnou návštěvu.

Vše pak končí slavnostním defilé za doprovodu naší kapely …“

Činnost Polárky začíná nabírat na tempu. Oddíly mají své družinové soustavy, které běží podle junácké metodiky. Na arcibiskupském semináři podle dochovaných materiálů běží junácký život na plné obrátky. Členové oddílů si vedou pečlivě své skautské deníky. Nebylo člena, který by neměl skautskou přezdívku. Junácký život se odrazil i v četbě knih. Tituly knih se týkaly převážně indiánek, ve kterých ožívaly klukovské představy studentů. Junáci plnili první stupeň junácké zdatnosti. Mnozí sbírali květiny a zakládali herbáře, jiní se stávali mistry ve vázání uzlů a jiní byli odborníky na signalizaci. Skautská praxe zcela pohltila zájmy studentů.

Po důkladné přípravě k junáckému slibu následoval velkolepý slib v Podzámecké zahradě. V novinách se o tom psalo:

„Ve středu večer 29. května 1946 jsme se shromáždili na našem hřišti, abychom vstoupili do bratrství s junáky celého světa, abychom složili při našem táborovém ohni junácký slib.

Za zvuku fanfár přišel oblastní velitel dr. Meisnar, oblastní duchovní rádce dr. Kavalier, představení našeho semináře a jiní čestní hosté.

Za zpěvu junácké hymny se rozhořel táborový oheň.

Po tomto formálním zahájení se ujal slova dr. Kavalier, který nám mimo jiném řekl:

„Před několika měsíci přijali jste do svých studoven vzácného hosta – junáctví. Junák se stal vaší největší radostí. Váš postoj k životu je jiný než postoj ostatní mládeže. Jste vzdáleni od rodičů a od svého domova, ale junáctví vám dalo dobrou náladu. Junák má myšlenku junáctví vtělit v život. Jeden dobrý junák je víc než celá kniha o junáctví. Dnes slíbíte věrnost myšlence junácké. Přeji vám k tomu mnoho zdaru a Božího požehnání!“

Potom následoval slib sto třicet junáků. Vedoucí jej složili do rukou oblastního velitele našeho střediska.

Po slibu promluvil k nám oblastní velitel: „ … Junácký slib je vaší ozdobou. Vystoupili jste ze zástupu bezejmenné mládeže a stali jste se junáky. Je sice pravda, že junácký zákon je těžký. Ale právě proto připojte k dnešní modlitbě prosbu k Bohu, abyste věrně plnili to, co jste právě slíbili!“

Přechod k veselé části programu tvořilo přikládání čestných polínek na táborový oheň…

Po tomto obřadu následovala část veselá. Střídali se výstupy se zpěvem junáckých písní. Okolí se rozléhalo radostnými hlasy mladých a nadšených junáků.

Po posledním výstupu zazněla z dálky junácká večerka. Náš první táborový oheň jsme zakončili večerní modlitbou …“

Tolik citace z tisku. Je vidět, že tehdejší junáci si uvědomovali význam uveřejnění své práce v novinách. Není to žádný populismus, ale obraz činnosti junáků. Proč? Přece aby veřejnost znala junácké hnutí a jeho prospěšnost pro ostatní. To je důležité zvlášť v dnešní době, kdy lidé vlastně ani nevědí, kdo je to skaut.

V roce 1947 je činnost Polárky zaběhnutá a žije svým junácky typickým životem. K tomu snad lze jen dodat novinový článek, který situaci Polárky popisuje. V článku „Rok života kroměřížské Polárky“ P. Jana Čechala, který píše:

„ … Náš seminář je nyní vlastně velikým junáckým táborem. V celém ústavě je do důsledku provedena družinová soustava. Každý oddíl je umístěn v jedné místnosti. Družiny, vedeny svými rádci, závodí mezi sebou v sebekázni, ve studiu i junácké zdatnosti. Všechno je bodováno. Rádce družiny, student vyšší třídy, je stále se svou družinou, s ní si hraje, s ní pracuje. Každá družina tvoří vlastně malou rodinu. Nad celou studovnou je vedoucí oddílu. Opět je to student vyšší třídy. Je starostlivým přítelem a pomocníkem všech chlapců oddílu. Snaží se aby jeho oddíl byl v semináři nejlepším …“

Středisková rada Polárky se schází na pravidelných schůzkách, kde je plánováno dění na semináři. Polárka byla opět poctěna návštěvou bratra náčelníka

Dr. Plajnera, který přijal do svých rukou slib nadějných nováčků v pátek 10. října 1947. Mimo jiné bratr náčelník řekl:

„O vás, o vašem středisku, je slyšet po celé republice jednak, že konáte dobrou práci a jednak, že jste školní buňkou … Buďte takoví, abych každému mohl říci: „Jděte se podívat do kroměřížského semináře …“

Další významnou návštěvou Polárky se stal dne 20. listopadu 1947 dr. Fanderlik z ústředí Junáka. Bratr Fanderlik mluvil o zážitcích z Anglie mezi skauty, se kterými se setkal v době války.

V roce 1948 ve čtvrtek 29. ledna se konala velká slavnostní středisková schůze. Na tuto schůzi byli pozváni vzácní hosté: střediskový velitel Polárky P. Jan Čechal, starosta SPJ p. plukovník Ostrčil, br. oblastní Dr. Meisnar, br. okrskový Olszewsky, br. střediskový prof. Obadal z I. střediska, p. prof. P. Kubíček OFM., p. ředitel Mons. Vlach. Schůze střediska vyvrcholila slavnostním vyhlášením vítězného oddílu v celostřediskovém bodování o putovní cenu. Byly předány i vůdcovské diplomy třem vůdcům oddílů.

Události po únoru 1948 změnili život Polárky. V důsledku změny politické situace a zavedení jednotné školy bylo zrušeno nižší gymnázium (prima, sekunda, tercie, kvarta). Tímto opatřením zanikl 19. oddíl při středisku Polárka. Tato změna byla jen krůčkem k celkové zkáze střediska Polárka. O prázdninách se konal ještě letní prázdninový tábor v Oskavě, v okrese Šumperk.

Školní rok 1948/49 byl poznamenán zákazem činnosti Junáka. Seminář byl ovšem pro tehdejší vládnoucí garnituru též trnem v oku. Byl to poslední rok semináře. Situaci v semináři popisuje dr. Rudolf Zuber (učitel dějepisu) v almanachu, vydaném ku příležitosti zahájení činnosti arcibiskupského gymnázia v r. 1991 takto:

„V roce 1948/1949 již nemohl být Junák napojen na ústředí, ústav však junáckou výchovu převzal jako svůj vlastní výchovný prostředek. Členy jedné družiny však již nebyli jen žáci jedné třídy, což nedělalo dobrotu. Díky studentům vyšších ročníků se ale činnost zachovala až do konce roku. Byla obnovena mezidružinová a mezioddílová soutěž. Vítězný oddíl získal, vždy na měsíc, putovní cenu, bronzovou sochu sv. Jiří patrona junáků.“

V roce 1949/50 navštěvovali Benešovo gymnázium. To se blížil konec semináře. Činnost Junáka byla zmrazena, až postupně zanikla. Po ukončení školního roku se studenti sešli v kapli Panny Marie, aby ji požádali o pomoc ve svém dalším životě. Gymnázium dokončili studenti v okolí svého bydliště.

Takto se skončila krátká historie v činnosti skautského střediska Polárka. I tato krátká doba však dala podnět k znovuobnovení činnosti Polárky v plné síle. Jak málo stačí k tomu, aby z malé jiskérky vzňal plamen. Dobré kořeny daly sílu, aby kmen mohl rodit ovoce, a tak v roce 1991 přišlo na svět středisko Polárka.

Vraťme se však o několik desítek let zpět, abychom nalezli spojné nitky, které pojí pátý oddíl skautů sv. Dona Boska a šestý oddíl skautek sv. Jany z Arcu s dávným střediskem Polárka.

Pátý oddíl 1945 – 1950

K datu 30. června 1945 patří založení homogenního oddílu. Oddíl byl založen P. dr. Leo Kavalierem. O prázdninách toho roku se schází na Ferdinandově chatě v Rajnochovicích u P. dr. Kavaliera první členové oddílu a přemýšlejí o budoucnosti oddílu. Během září získává pátý oddíl klubovnu na faře u Bl. P. Marie v Kroměříži. 1. října 1945 zahajuje P. dr. Leo Kavalier první oddílovou schůzku.

Po prázdninách se stává Lubomír Bartík, absolvent lesní školy, zástupcem vůdce homogenního oddílu. Od listopadu má oddíl přes třicet členů ve třech družinách.

Dr. Kavalier oznamuje na oddílové schůzce dne 16. května 1947, že prodává Ferdinandovu chatu v Rajnochovicích i s inventářem olomouckému arcibiskupství. Tábor se tento rok nekoná. Oddílová práce po prázdninách pozvolna upadá.

Únor 1948 přináší zrušení všech homogenních oddílů. Pětka formálně pokračuje v činnosti až do úplného zákazu a rozehnání skautského hnutí v roce 1950. V roce 1948 pátý oddíl pořádá tábor ve spolupráci se čtvrtým oddílem v Karlovicích u Vrbna. V roce 1949 pořádá pátý oddíl s druhým a třetím oddílem tábor v Mladkově u polských hranic. Od 19. listopadu 1949 se konají oddílové schůzky v nové klubovně, která byla v dřevěném domě za Rejdištěm. Tento dům dostalo Středisko Mirka Svobody. Poslední tábor je pořádán v roce 1950 na Pustevnách v Beskydech. Nastává čas pronásledování a zavírání těch, kteří měli snahu pokračovat ve skautování. Majetek kluboven byl rozkraden a spálen. Přes všechno příkoří Pětka pokračuje ve své činnosti.

Pátý a šestý homogenní oddíl Junáka v Kroměříži 1968 – 1970

Na jaře v roce 1968 začíná Pětka opět oficiálně pracovat. Chlapci se schází u P. Josefa Valacha. V květnu 1968 je pořádán první výlet Pětky na Hvězdu. Oddíl má svého nového vůdce. Bratr Balajka stojí v čele Pětky a svolává oddílovou schůzku na pátek 17. května 1968. Oddíl byl rozdělen do tří družin a čítal dvacet členů. Na táboře v Rajnochovicích – Vršovech složila většina skautů slib. V dubnu 1969 získala Pětka místnosti v ozdravovně v Rajnochovicích. Tu si členové upravili jako svou noclehárnu. Tam se scházeli i po zákazu činnosti. Dne 15. července 1969 začal putovní tábor Pětky, výchozí stanicí byl Frenštát p. Radhoštěm a cílový bod byl v Rajnochovicích. Po táboře opět zákaz činnosti a předání veškerého majetku oddílu státním orgánům.

Šestý oddíl dívek se začíná formovat opět díky P. Valachovi, který seznamuje děvčata se skautskou praxí. Velkou bratrskou pomoc nachází děvčata v pátém oddílu. Doba trvání Šestky je velmi nepatrná. Dívky podnikaly většinou společné akce s pátým oddílem. Oddíl děvčat měl zpočátku dvě družiny – Sasanky a Vlaštovky. Tak jako někteří starší chlapci Pětky, tak i děvčata absolvovala Lesní školu v Rajnochovicích. Na podzim roku 1969 byla činnost šestého homogenního oddílu dívek ukončena ze strany sester z kroměřížské skautské rady. Oddíl byl bez náhrady rozpuštěn.

Pátý a šestý oddíl skautů a skautek opět na svobodě

V sobotu 13. ledna opět všechno začalo. Byla svolána informativní schůzka dětí, které měly zájem o skauting. Schůzka se uskutečnila díky P. Josefu Říhovi v místnosti proboštství sv. Moříce. Na schůzce byli přítomni někteří bývalí členové Pětky. Bratři Vladimír Balajka – vůdce oddílu, Petr Dvořáček, Josef Menčl, Stanislav Šťěpaník, Milan Jachan a Emil Zavadil. Z řad mládeže, budoucí rádcové družin, David Doubrava, Miroslav Doubrava, David Dvořáček, Jana Dvořáčková a Zdeněk Macháček. Po vzpomínání na staré časy převzal slovo bratr Balajka a předal vůdcovskou funkci bratru Stanislavu Štěpaníkovi. Tento den je počátkem nové etapy pátého a šestého oddílu.

Koncem měsíce ledna 1990 se objevily plakáty v obou kroměřížských farnostech, které zvaly děti mezi skautskou mládež. Mezi mládeží obou farností se objevily i dívky, které měli zájem o práci v dívčím skautském oddíle. To byl nový počátek dívčího oddílu. Mládež, která se hlásila do 5. a 6. oddílu, byla především z řad věřících. Nebyla to ovšem podmínka. V obou oddílech se formovali rádcové ve skautských dovednostech a vědomostech. P. Josef Říha dal 5. oddílu k dispozici místnost na proboštství sv. Mořice.

Pátý oddíl začíná pracovat v normálním skautském prostředí. V sobotu 10. února 1990 se koná první brigáda v klubovně, a to je rozhodný okamžik pro plnou oddílovou práci. Na konci února 1990 jsou soustředěny všechny přihlášky a vznikají tři družiny. Kondoři – rádce Miroslav Doubrava, Medvědi – rádce Zdeněk Macháček, Mustangové – Jan Hájek. V oddíle se rozběhl družinový systém práce oddílu. Ke dni 23. 3. 1990 bylo zaregistrováno 24 dětí a tři dospělí.

Práce pátého a šestého oddílu začíná vystupovat na veřejnost díky článkům v regionálním tisku pod značkou -chč-, to je značka br. Vlastimila Chače. Krátce na to začal publikovat své články br. Miroslav Doubrava pod značkou -mda-.

– 21. 4. 1990 se konalo školení rádců v Friedbergu v NSR. Tohoto školení se účastnila i rádkyně šestého oddílu. Dovezla s sebou mnoho zajímavých poznatků, které poskytla na uspořádané přednášce. Posluchačům se dostala do rukou exilová literatura, kterou rádkyně přivezla.
4. 1990 byl první slavnostní slib rádců v kroměřížském zámku, kde složili svůj slib tito bratři pátého oddílu: Miroslav Doubrava, David Doubrava, Jan Hájek a Zdeněk Macháček. Tito bratři se intenzívně připravovali na vedení svých družin v kursech rádců, které připravovalo Středisko Mirka Svobody. V úterý 24. 4. 1990 pořádá pátý a šestý první skautskou mši svatou ve spolupráci s P. Josefem Říhou.

Pátý chlapecký a šestý dívčí oddíl spolupracují ve skautské činnosti a společně také připravují tábor ve Fryštáku. Na táboře 1990 složili mnozí dospělí svůj skautský slib, který zpevnil oba oddíly v základech. Slibem Petry Jachanové získává dívčí oddíl kvalitní vůdkyni, která vede svůj oddíl velmi dobře. Dívky se tak osamostatnily ve své vycházkové a táborové činnosti.

(obr. foto č.: 17)

Obnova Polárky

Vzhledem k potřebám duchovního rozvoje pátého a šestého oddílu vystupují oba oddíly z řad Střediska Mirka Svobody. Společně pak zakládají druhé středisko v Kroměříži – skautské středisko Polárka. V pondělí 19. 8. 1991 začíná nová, již druhá, historie v životě Polárky. Středisko je centrem pátého a šestého oddílu skautů a skautek se zaměřením na křesťanskou výchovu mládeže. Středisko Polárka se tak dostává do podvědomí Ústřední duchovní rady Junáka a je zařazeno do seznamu středisek s křesťanským zaměřením. Smyslem života Polárky je podporovat duchovní rozvoj jednotlivce v běžném životě skautského oddílu. Je zřejmé, že duchovní rozměr skautingu nabývá na plnosti života skauta. To se projevuje i v další práci oddílů ve středisku. Oddíly mají tak pevné opěrné body ve své práci, které zajišťují jejich stabilitu v dobách, kdy prožívají těžkostí.

(obr. foto č.: 18)

(obr. foto č.: 19)

Pátý a šestý oddíl v roce 1990 – 1998

V průběhu let oba oddíly přijímají nové tradice, které utužují jejich činnost a oddíly zasahují do různých aktivit společenského dění. Pátý oddíl se účastní akce Brýle pro Afriku a posílá několik stovek dioptrických brýlí pro lékaře do východní Afriky, do nemocnice v Bukumbi v Tanzanii na humanitární pomoc. Oddíl dále pokračuje ve sběru známek, které opět slouží pro charitativní pomoc. Za prodané známky v zahraničí jsou kupovány léky, školní potřeby a oděvy. Pátý oddíl spatřil své ovoce. Na fotografiích z Afriky byly africké dívky oblečeny do šatů zakoupených za prodané známky. V roce 1993, 17. března začal pravidelně vycházet oddílový měsíčník Kipu. Oddíl si začal v roce 1994 dopisovat panem Jaroslavem Foglarem – Jestřábem. Po několika dopisech cestují zástupci oddílu na návštěvu za Jestřábem do Prahy. Z pátého oddílu se v roce 1994 začali formovat starší hoši v kmen roverů. 5. dubna 1995 vychází první číslo přílohy pro děti Skautík v Týdeníku Kroměřížska. Příspěvky skautů mají velmi příznivý ohlas. Veřejnost si vyžádala, aby příloha pro děti Skautík vycházela vždy na stejné straně Týdeníku Kroměřížska. Oddíl má již své pevné tradice. V oddíle je tak tímto zajištěna činnost a stabilita. Stabilitu oddílu nenarušila ani třetí nová klubovna. Třetí a zatím poslední klubovnou se stala místnost, ve které původně pátý oddíl začínal svou činnost v roce 1946. Pátý oddíl je znám svou vydavatelskou činností, o kterou projevilo zájem Národního muzeum v Praze. Oddíl tedy zasílá svůj časopis do oddělení časopisů, kde jej mohou pročítat všichni návštěvníci. Pětka se tak zasloužila o dokreslení obrazu skautingu na Moravě. Oddílový časopis se dostává do míst jako je Havlíčkův Brod, Holešov, Praha, Brno apod. K bohaté činnosti oddílu paří neodlučně i letní skautské tábory. Oddíl je schopen po osmi letech činnosti uspořádat tábor naprosto samostatně, bez pomoci skautských činovníků. Chlapci se na táboře dovedou o sebe dokonale postarat. To byl též smysl a současně zkouška na letošním táboře 98. V oddíle rostou noví následovníci na pozici vůdce oddílu. Oddíl má tak zajištěnou budoucnost.

(obr. foto č.: 20)

(obr. foto č.: 21)

Šestý oddíl skautek má rovněž bohatou činnost. Skautky se účastní zdravotních kurzů. Dvě ze starších jsou absolventkami lesního kurzu. Své nabyté vědomosti a dovednosti využívají k přípravě na Vůdcovské zkoušky. Další z nich úspěšně dovršily Čekatelské zkoušky. Dívky mají též společný zájem a tím je zpěv ve schole při svých farnostech. V čele oddílu stojí nová mladá vůdkyně oddílu.

Miroslav Doubrava

… Podáno v poslední chvíli do sedlové brašny poštovního dostavníku dne 17. 8. 1998 v Kroměříži.

Vážení čtenáři,

při příležitosti vydání této publikace přijměte přání radosti ze života, který plyne a také ze života, který již uplynul. Přijměte též přání zdraví těla i duše a přání dobrých vztahů mezi námi všemi.

Něco málo z novodobé historie Polárky

Skautské středisko Polárka bylo založeno, jak již víte, v roce 1991. Vykročili jsme tímto odvážným krokem s osobní podporou starších činovníků, kteří si svou zkušenost zasloužili aktivním skautováním v dřívějších letech. Svou činností jsou příkladně zapojeni i nadále.

První základna Polárky čítala 42 členů s tím, že nejpočetnější byl 5. chlapecký oddíl sv. Dona Boska. Oddíl dívek a klub OS se dělil o tu menší část. Společenství skautů a skautek, které se sešlo pod jednou střechou Polárky, dalo našemu středisku zřetelný směr i cíl – jít stopou nejvyššího Dobra a nejopravdovější Lásky.

Činnost střediska byla započata ve dvou klubovnách. Již od prvopočátku získaly schůzky na pravidelnosti. Ani studená klubovna dívek, které hodnou chvíli neměli čím topit, vlastně ani v čem, tuto pravidelnost nezmírnila. Vůdcové se s chutí a aktivitou účastnili různých skautských kurzů. Za zmínku stojí kurz pro vedoucí katolických skautských oddílů ve Frýdku Místku. Na těchto setkáních jsme poznávali osobnosti skautského společenství, které mnohým z nás pohnulo žebříčkem osobních hodnot.

Velikou zkouškou skautské praxe byl první společný stanový tábor, kde jsme spolu se svěřenými skautkami a skauty zažili daleko více, než jsme plánovali a očekávali. Rozmarné počasí nás deštěm máčelo a hned sluníčkem vysychalo. V noci nás budil chlad, zakusili jsme stěhování celého tábora, když se rozvodnil potok ve velkou řeku.

Se skautskou praxí přišla také hospodářská a legislativní stránka mladého střediska. Středisko Polárka se včlenilo do zasedání kroměřížské Okresní rady Junáka, kde započalo plnit své povinnosti. Zde jsme poznali bohatý a rozmanitý život ve skautských střediscích našeho blízkého okolí. Byli jsme vtaženi do proudu společné práce., odpovědnosti a rozhodování. Po roční spolupráci s okresní radou skládali činovníci Polárky vůdcovské zkoušky, aby tak rozšířili svůj obzor ve skautském vědění, tolik důležité pro rozvoj oddílů.

V letošním roce registruje středisko Polárka bez mála 80 členů. Členové jsou zapojeni do činnosti ve čtyřech oddílech. Ve dvou chlapeckých, v jednom dívčím a v klubu OS. Nyní středisko pracuje ve dvou větších klubovnách a vlastní úplné tábornické vybavení pro čtyřicetičlennou táborovou základnu.

Středisko Polárka žije skautskou činností již sedmý rok. Ze společných akcí bych vzpomenul každoroční oslavu svátku sv. Jiří v našich kostelích, společné přípravy na okresní závody, organizace letních táborů. K těmto akcím přibylo dnes již památné setkání k 50. výročí založení střediska Polárky, setkání s P. Jiřím Reinsbergem, setkání se Svatým Otcem a další významná setkání s různými osobnostmi občanského i skautského života.

V dalším skautském roce nás čeká opět mnoho práce při vedení a organizaci chodu oddílů a střediska. Chtěli bychom se opět účastnit a podílet na skautských akcích, jako jsou rádcovské kurzy apod.

Na závěr děkuji Vám všem, se kterými můžeme spolupracovat ve jménu nejvyššího Dobra a Lásky.

K tomu nám dopomáhej Bůh!

Vít Pořízek, vůdce střediska Polárka, duchovní rádce ORJ Kroměříž

Pro zpracování historie střediska Polárka bylo použito materiálů ze Skautského almanachu skautského střediska Polárka, za laskavého svolení autorů.

Poděkování

Děkujeme všem pamětníkům za poskytnuté historické materiály. Zvláštní poděkování patří oběma kroměřížským skautským střediskům.

Miroslav Doubrava – Akela

K 80. výročí založení skautského hnutí vydalo skautské Středisko Mirka Svobody a Polárka Kroměříž, v září 1998.

Připravil autorský kolektiv Miroslav Doubrava, Svatopluk Čech, Vladimír Balajka.